Chorvatsko: Dubrovník 3.

Přesto se historikové shodují, že Sorkočevićové byli stále mezi nejvlivnějšími. Rektor, po dobu výkonu své funkce žil a pracoval v Rektorském Paláci, kdežto jeho rodina zůstávala ve svém domě (podobně jako původní florentští podestové). patricijskými rody byli (v závorkách v pro senát povinném dalmatinském jazyce (blízkém italštině)): Bobaljevićové (Bobali), Bunićové (Bona), Bondićové (Bonda), Crijevićové (Cerva), Đurđevićové (Giorgi), Džamanjićové (Zamagna), Getaldićové (Ghetaldi), Gradićové (Gradi), Gučetićové (Gozze), Gundulićové (Gondola), Kabužićové (Caboga), Lukarićové (Luccari), Menčetićové (Menze), Pucićové (Pozza), Sarakové (Saraca), Sorkočevićové (Sorgo) a Tudiševićové (Tudisi). Aristokracie byla rozdělena na dvě strany: „Salamankezi" (konservativnější) a „Sorbonezi" (liberálnější). (Názvy stran jsou podle universit v Salamance a Sorbonny v Paříži.)

Vláda republiky měla liberální charakter a záhy jevila zájem o spravedlnost a principy humanismu. Na vlajce Republiky bylo slovo „Libertas" (svoboda) a nad vchodem do pevnosti Svatého Vavřince (Lovrijenac) byl nápis: „Non bene pro toto libertas venditur auro" (Není dobré prodat svobodu ani za všechno zlato). Již od roku 1416 byl omezen obchod s otroky.

Město bylo v roce 1667 téměř zničeno silným zemětřesením, při němž zahynulo zhruba 5000 lidí. Bylo zničeno historické centrum města s románskou katedrálou, gotickými a renesančními paláci, kostely a kláštery. Mezi patricijské rody byli přijati: Binčolové (Binciola), Božidarevićové (Bosdari), Bučićové (Bucchia), Nataliové, Pavlićové (Pauli), Ranjinové (Ragnina), Restićové (Resti) a Zlatarićové (Slatarich). Dubrovnik byl postupně obnoven v barokním slohu. Spory mezi stranami se utišily.

Republika však ztrácela svůj hospodářský a politický význam nejen kvůli ničivému zemětřesení, ale i následkem celkové středomořské krize. Konec republiky nastal po obsazení města Napoleonovými vojsky v roce 1806, kdy spory mezi „Salamankezi" a „Sorbonezi" opět vypukly. Oficiálně republika zanikla v roce 1808. Roku 1815 byl Dubrovnik anektován Rakouskem jako součást rakouské Dalmácie. Patricijské aristokratické rody se buďto odstěhovaly či byly začleněny mezi rakouskou nižší šlechtu s titulem hrabat. Tento stav trval až do roku 1918, kdy se stal součástí nově vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 nazvaného Jugoslávie). Na počátku druhé světové války se město stalo součástí samostatného Chorvatska. Od dubna 1941 až do září 1943 bylo město okupováno italskými a později německými vojsky. Osvobozeno bylo v roce 1944 jugoslávskými partyzánskými jednotkami. V roce 1991, po vyhlášení chorvatské samostatnosti, bylo město ostřelováno těžkými děly Jugoslávské lidové armády (de facto Srbsko-černohorské) z okolních pohoří, přičemž utrpělo mnoho škod.