Cílem projektu je rozvoj a propagace turistické nabídky založené na využití přírodních a kulturních krás oblastí na okraji národního parku Krka a v jeho sousedství. Zaměřuje se především na úpravu rekreačních lokalit a vytvoření podmínek pro adrenalinové sportování. Tento typ cestovního ruchu byl preferován, byť i ve velmi omezené míře, dosavadními návštěvníky Čikoly, ale teprve nyní dostane ten správný směr. Dodnes například využívali milovníci skalního lezení několik tras v kaňonu, nově jich má být čtyřicet. Rovněž bude upravena desetikilometrová trasa pro canyoning, upraveno a vyznačeno přes padesát kilometrů cyklistických tras v povodí řeky Čikoly a postavena lanová dráha „zip-line“. Počítá se s vybudováním dalších stezek, vyhlídek, míst pro odpočinek a parkovišť. V rámci projektu bude rekonstruován starý vodní mlýna na řece Čikole a upravena pro turistické prohlídky jeskyně Štrikinica, která se nachází v kaňonu řeky. Důležité bude i vybudování přístupové cesty od drnišského hradu (Drniška Gradina).

Přitažlivým turistickým cílem je i samo městečko Drniš. Mnozí je znají především díky kvalitním vínům z bezprostředního okolí Drniše a proslulého drnišského pršutu, ale městečko proslavilo především dílo Ivana Meštroviće, největšího chorvatského sochaře první poloviny 20. století. Díla tohoto významného umělce jsou jednak vystavena na veřejných prostranstvích Drniše (např. Studna života a Oráč) a v Muzeu drnišské oblasti. Meštrović, jehož rodina pocházela z nedaleké vesnice Otavice, v ní vyrůstal. Ve zralém věku postavil u vesnice, ve středu Petrova polje pozoruhodné mauzoleum své rodiny (v letech 1926 až 1930), které vyzdobil vlastními uměleckými díly.

Nad městečkem, při severovýchodním vstupu do kaňonu Čikoly, se nacházejí zříceniny hradu Drniška Gradina. Jeho původ je velmi starý; vlastní hrad tu ve středověku vybudovali chorvatští šlechticové Nelipićové. Dnešní pozůstatky pocházejí z doby benátského panství. Hrad byl poničen v bojích s Turky, ale Benátská republika jej až do svého pádu opravovala a udržovala jako svého řetězu pevností v regionu Šibenik – Knin. Byl opuštěn začátkem 19. století a od té doby sloužil jako zdroj stavebního materiálu pro obyvatele Drniše.