HISTORIE

Původní ilyrsko-řeckou osadu Aspalathos si vybral císař Dioklecián za místo pro svou rezidenci po abdikaci (pocházel ze sousedních Salon, byl Ilyr). Zde žil do smrti a byl zde i pohřben. Palác pak sloužil jako útočiště sesazených římských císařů a jejich rodin. Ve Splitu, v jeho pevných hradbách našli nový bezpečný domov utečenci ze sousedních Salon po jejich zničení Avary a Slovany v 6. stol. Split se stal v 5. stol. biskupským sídlem. Za chorvatských králů došlo k jeho opětovnému rozkvětu, stejně jako za chorvatsko-uherských králů, za nichž Split získal autonomii. V 15. stol. přervala tento úspěšný rozvoj Benátská republika, která jej zbavila všech práv a svobod.

V 16. stol. v období humanismu bylo město důležitým střediskem chorvatské kultury. Nejvýznamnějším představitelem humanismu ve Splitu byl splitský rodák - filozof, spisovatel a učenec evropského formátu Marko Marulić, mimo jiné autor první tištěné knihy v chorvatštině.

Od 16. stol. byl Split ve stálém nebezpečím tureckých nájezdů. Hranice území ovládaného Benátskou republikou a tureckou říší vedla sousedním Solinem, na říčce Jadro.

Znovuoživení přišlo až po pádu Benátské republiky koncem 18. stol., za krátkého francouzského panství. Za následující rakouské vlády byl Split jedním z hlavních ohnisek boje za národní obrození a uvědomění Chorvatů. V r. 1918 se stal spolu s celou Dalmácií součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. 

Za II. světové války byl okupován Italy, po nich Němci. Osvobozen byl v r. 1944 a byl vrácen Chorvatsku v rámci Jugoslávie.