Maďarsko - Ipolytarnóc

Stopy po pravěkých zvířatech byly pochopitelně nalezeny i na území jiných evropských států, ale Ipolytarnóc je jediným místem, kde zkamenělé bahno ve velmi zřetelné podobě uchovalo stopy všech zvířecích druhů, které na tomto místě v daném historickém období žily. Na kraji této novohradské obce najdeme lesík s naučnou stezkou, po níž se můžeme vydat hluboko do pravěku, do doby před zhruba 20 milióny let. Areál, který se rozprostírá na úpatí hory Karancs, byl v roce 1944 prohlášen za chráněné území a v roce 1995 se stal součástí evropského přírodního dědictví, o čemž svědčí i příslušný diplom vydaný Radou Evropy. Na zdejší prehistorické vzácnosti narazili jako první dřevorubci a pastýři na sklonku 19. století. Když pod vrstvou půdy odplavenou deštěm stále častěji nacházeli kameny s otisky listů pravěké flóry, ba dokonce se jim podařilo vykopat i celý kmen zkamenělého stromu, ukázali své nálezy archeologům a zanedlouho byly v této oblasti zahájeny vykopávky. 

Jeden vídeňský vědec přirovnal ipolytarnócké naleziště pravěkých “pokladů” ke starořímským Pompejím, i když celé zkamenělé živočichy tady samozřejmě nenajdeme. Kam se však asi poděli všichni ti pravěcí vodní ptáci, šavlozubí tygři, dávní předkové dnešních srnců a jelenů nebo pranosorožci, kterých tu bylo takové množství, že si navzájem – jak o tom dodnes svědčí jejich zachované stopy – skoro šlapali na paty? Přesnou odpověď neznáme. Předpokládá se, že v pravěku v těchto místech ústila do tropického moře řeka a zvířata sem jednak chodila pít, jednak tu měla brod. Před dvaceti milióny let ovšem tento pozemský ráj nebyl zcela klidný a bezpečný, neboť pro zdejší oblast byla typická sopečná činnost. Při jedné z vulkanických erupcí pukla zemská kůra a tato puklina sahala od pohoří Mátra až k dnešnímu Balassagyarmatu. Takovéto geologické pohyby se ohlašovaly vždy předem vlněním a otřesy, jakož i strašlivým hlomozem v hloubi země. Vědci se domnívají, že zvířata svého času zahnal na útěk právě ohlušující a děsivý hřmot blížícího se sopečného výbuchu, takže nakonec je pod sebe nepohřbila vroucí láva, nýbrž ohromné množství sopečného prachu. Podobně na tom byla i okolní vegetace. Ztuhlo i bahno říčního břehu, které tak v sobě na věčné časy uchovalo obrysy pravěkých rostlin, mimo jiné i stometrových jehličnatých obrů, a stopy zvířat: otisky ptačích nožek a měkkých tlap kočkovitých šelem. Ze stop lze vyčíst, že nosorožec při úprku uklouzl a že mu po boku běželo mládě. Dosud tu badatelé evidovali více než tři tisíce zkamenělých stop pocházejících od dvanácti zvířecích druhů. 

V Ipolytarnóci si můžeme archeologický park a pavilony sloužící ochraně konzervovaných exponátů prohlédnout s průvodcem, který návštěvníkům podá odborný výklad. Zkameněliny kmenů ohromných pravěkých stromů ovšem uvidíme nejen v uměle vytvořených výstavních prostorách, ale i v korytu potoka Borókás. V největším výstavním pavilonu, kam bylo soustředěno nejvíce zkamenělých stop, dokresluje atmosféru i akustická kulisa sestavená z předpokládaných zvuků pravěkého království divočiny a ve vitrinách jsou mimo jiné k vidění i žraločí zuby, pozůstatky rozličných mořských živočichů, stejně jako zvláštní a velmi působivé úlomky pravěkých stromů s povrchem podobným leštěnému mramoru.