Maďarsko - Tokaj-Hegyalja

O tokajském vínu se na celém světě dobře ví, že to je hungaricum non plus ultra. Patřičně proslulé bylo už ve 12. století. Do galerie historických osobností, které pro tento ušlechtile sladký mok vášnivě horovaly, patří francouzský král Ludvík XIV., stejně jako Cromwell, anglický státník a vojevůdce, ruský car Petr Veliký nebo carevna Kateřina. Ruští panovníci si dokonce vydržovali poblíž Tokaje stálou menší vojenskou posádku, aby měli zajištěn plynulý přísun tokajského vína na svou tabuli. Existuje písemný záznam, podle něhož papež Pius I. na radu svých lékařů denně vypil kalíšek tokajského, které ho mělo udržet při dobrém zdraví. Dále je známo, že tokajskému holdoval i Beethoven, Voltaire, Goethe a Schubert. Tokajské víno figuruje v mnohých maďarských literárních dílech, odkaz na ně najdeme dokonce i v maďarské národní hymně. Už i z tohoto stručného výčtu je patrno, že má-li tokajské aszú pochvalný přídomek “král vín a víno králů”, nelze to ani v nejmenším považovat za přehánění.

Rok 2002 se do historie města Tokaje a celého okolního kraje zapsal velice významně, neboť na základě rozhodnutí UNESCO byla tokajská historická vinařská oblast zanesena do seznamu chráněných hodnot, které společně tvoří Světové kulturní dědictví.

Tokaj-Hegyalja (Tokajské podhůří) má rozlohu bezmála dvou tisíc hektarů a je to území, na kterém už předkové dnešních Maďarů při příchodu do Karpatské kotliny našli rostoucí vinnou révu – pozůstatek po dřívějších obyvatelích. Není se tomu co divit, vždyť vulkanická půda na hoře Kopasz-hegy, která je vyhaslou sopkou, jižní svahy a dlouhá slunečná léta, která tu bývají, to vše vytváří ideální podmínky k pěstování vinné révy. A odborné sušení zrníček vína, starostlivé ošetřování zrajícího moku a ušlechtilé druhy plísní, jež vegetují ve zdejších sklepích, to jsou další náležitosti, které přispívají k tomu, aby z rukou zkušených a pracovitých vinařů vyšlo víno, jež nemá ve světě obdoby. ) Dějiny města a okolí, stejně jako úroveň jejich blahobytu, odjakživa ovlivňovalo víno, respektive blízká obchodní stezka, po které putovali kupci s vínem a se solí. Řada uherských magnátů zde měla vinné sklepy, z nichž snad největší a nejslavnější byl sklep knížat rodu Rákócziů, který se z hlavní místnosti rozvětvoval 24 směry. Tokajskou kuriozitou je i to, že zdejší sklípky nemají vchody někde za humny ve stráni, jak to bývá obvyklé, ale vchází se do nich přímo z domů v historickém jádru města – a teprve odtud vedou podzemní chodby do nitra hory, po níž se táhnou vinohrady.

Město bylo založeno na soutoku dvou řek, Bodrogu a Tisy. S lokální historií a se starým vinařským nářadím a náčiním se můžeme seznámit v Tokajském muzeu. Historická expozice je umístěna v krásném měšťanském domě na hlavním náměstí, který si dala koncem 18. století postavit jedna ze zdejších kupeckých rodin – jež byla mimochodem řeckého původu. Řečtí a židovští obchodníci zastávali vůbec v životě města významnou roli.

Tokajské podhůří svádí turisty obvykle k návštěvám sklípků, ale nejvíce hostů v těchto místech bývá o slavnostech vinobraní, které trvají od 3. do 5. října a které uzavírá pestrý průvod, folklórní program a velkolepá veselice.