Italský architekt Bernardo Morando postavil polské město podle zásad hlásaných nejuznávanějšími odborníky své doby. Snažil se, aby v rovině s několika vesnicemi, žijícími podle věkovitých tradic, vyrostlo město racionální, funkční a také krásné. Stavěl Zamošč jako mocnou pevnost, jako obchodní křižovatku i jako středisko kultury, umění a vzdělanosti. Město má proto i třetí nejstarší univerzitu v Polsku.

Mnoho z renesanční krásy Zamošče už zmizelo - město bylo po staletí pevností a tomu se museli přizpůsobit i měšťané. Už jen pár domů na Velkém náměstí vystavuje své vysoké, bohatě zdobené štíty - u ostatních musely být strženy. Člověk musí zajít pod bílá podloubí klenoucí se na tenkých žlutavých žebrech, aby viděl, jak město vypadalo v čase své největší slávy. Ani z elegantní magnátské rezidence, která dominovala městu, nezbylo nic - byla zbořena, aby udělala místo vojenské nemocnici. Také renesanční opevnění stavěná podle italské školy nahradily novější bastiony - a i z těch už zbylo jen málo.

Snad jen radnice s majestátním schodištěm se nad náměstím vypíná stejně pyšně jako v době slávy rodu Zamojských. Zazděná brána v městských hradbách připomíná, jak jeho vůle a schopnosti rozhodly o tom, že na polský trůn neusedl arcivévoda Maxmilián Habsburský, příbuzný císaře Rudolfa II., nýbrž švédský král. Brána byla podle pověstí zazděna poté, co jí prošel arcivévoda Maxmilián, kterého Jan Zamojský zajal v bitvě u Byčiny. Arcivévoda měl být podle pověsti poslední, kdo tudy prošel - zazdění brány mělo zvěčnit magnátův triumf. Jan Zamojský však nebyl magnát od narození. Byl to magnát-selfmademan. Po předcích zdědil pouhé tři a půl vesnice. Když umíral, patřilo mu šest měst a přes 150 vsí - to vše v době, kdy půda a nevolníci byli pro většinu lidí jediným uznávaným bohatstvím.