Polsko - Malopolsko: Vělička

Touto pověstí začínají dějiny místního solného dolu. Místní havíři také mají kněžnu v náležité úctě. Z vděčnosti vybudovali blahoslavené princezně v předminulém století obrovskou kapli ze soli. Asi sto metrů pod zemí vytesali do ohromného, zelenkavě se třpytícího bloku soli 55 metrů dlouhou, 18 metrů širokou a 12 metrů vysokou prostoru, kterou podle vzoru nadzemních chrámů vyzdobili oltáři, svícny a sochami. Všechno ze soli a solných úlomků.

Když v roce 1289 udělil kníže Jindřich IV. Probus obci městská práva, nesla Vělička v listinách latinské označení "Magnum sal". Poláci si pak latinský nápis převedli do své mateřštiny a městu začali říkat nejdříve "Wielka sól", později Wieliczka. A soli tu bylo a je hodně. Bohatá ložiska soli ve Věličce vznikla před patnácti až dvaceti miliony let po ústupu moře z těchto oblastí. Ložiska mají podobu velkých jader o objemu až půl milionu krychlových metrů. Po jejich vytěžení vznikaly jednotlivé komory a sály propojené chodbami.

Sůl z Věličky byla v dávné minulosti ceněna nad zlato a střežena jako oko v hlavě. Ve 14. století za krále Kazimíra III. Velikého bylo solné město obehnáno hradbami. Zdejší sůl vyvážená do světa buď ve zlomcích nebo v 500 kg těžkých kvádrech se směňovala za zlato. Zdejší sůl tak přinášela plnou třetinu všech tehdejších královských příjmů.

Solí nepohrdly ani ženy nevalné pověsti. Čekaly kdysi na horníky, kteří vycházeli z dolů po práci, a nabízely jim svou společnost za tři kilogramy soli.

Za sedm století vydolovali horníci z podzemí Věličky zhruba 26 milionů metrů krychlových soli. Na devíti podlažích dolu vznikl 300 metrů hluboký a 200 kilometrů dlouhý labyrint chodeb propojujících jednotlivé sály a komory, odkud byla vytěžena sůl.