Rumunsko: Historie 1.
Původními obyvateli území dnešního Rumunska
byly thrácké kmeny, především Dákové a Gétové. Posledním dáckým králem
byl Decebal. Okolo roku 100 n.l. ovládl
Dacii Řím. Do země přišli kolonizátoři z různých
koutů impéria a původní obyvatelstvo se romanizovalo. Společným
jazykem budoucího národa se stala lidová latina.
Od 3. století procházely Dacií kmeny Vandalů, Hunů, Avarů a Vizigótů.
Od 5. století se tu začaly usazovat slovanské kmeny, které silně
ovlivnily vývoj země a přispěly k vytvoření rumunské národnosti
i jazyka.
Ve středověku byla země rozdělena na tři samostatné oblasti. Ve
vnitrozemí za Karpatami to bylo Sedmihradsko (Transylvánie), od 10. století součást
Uherského království. Ve Valašsku na jihu a Moldavsku na východě
vznikla ve 12. a 13. století rumunská knížectví, občas podléhající
vlivu Polska, Uher a později Ruska. V 16. století se obě dostala do závislosti
na Turcích. Turecké poddanství trvalo 400 let.
Postavení obou knížectví se poněkud zlepšilo po rusko-tureckých válkách
v 19. století, jimiž byla moc turecké říše podlomena. V roce 1812 Rusko zabralo pro sebe Besarábii, čili východní
Moldavsko. V roce 1859 došlo
ke sjednocení Valašska s Moldavskem, stále ještě v rámci Turecka. Po rusko-rumunském
vítězství nad Turky ve válce 1876 až 1878 byla potvrzena nezávislost
Rumunska, 25.3.1881 bylo vyhlášeno království.
|