Rumunsko: Historie 1.

Původními obyvateli území dnešního Rumunska byly thrácké kmeny, především Dákové a Gétové. Posledním dáckým králem byl Decebal. Okolo roku 100 n.l. ovládl Dacii Řím. Do země přišli kolonizátoři z různých koutů impéria a původní obyvatelstvo se romanizovalo. Společným jazykem budoucího národa se stala lidová latina.

Od 3. století procházely Dacií kmeny Vandalů, Hunů, Avarů a Vizigótů. Od 5. století se tu začaly usazovat slovanské kmeny, které silně ovlivnily vývoj země a přispěly k vytvoření rumunské národnosti i jazyka.

Ve středověku byla země rozdělena na tři samostatné oblasti. Ve vnitrozemí za Karpatami to bylo Sedmihradsko (Transylvánie), od 10. století součást Uherského království. Ve Valašsku na jihu a Moldavsku na východě vznikla ve 12. a 13. století rumunská knížectví, občas podléhající vlivu Polska, Uher a později Ruska. V 16. století se obě dostala do závislosti na Turcích. Turecké poddanství trvalo 400 let.

Postavení obou knížectví se poněkud zlepšilo po rusko-tureckých válkách v 19. století, jimiž byla moc turecké říše podlomena. V roce 1812 Rusko zabralo pro sebe Besarábii, čili východní Moldavsko. V roce 1859 došlo ke sjednocení Valašska s Moldavskem, stále ještě v rámci Turecka. Po rusko-rumunském vítězství nad Turky ve válce 1876 až 1878 byla potvrzena nezávislost Rumunska, 25.3.1881 bylo vyhlášeno království.