Rusko - historie

Archeologické nálezy dokládají přítomnost člověka na území evropského Ruska už v období staršího paleolitu. Od sklonku starověku tudy směrem do Evropy procházely vlny kočovníků (Gótové, Hunové, Avaři, Bulhaři, Maďaři aj.). Ve stepích a lesnatých rovinách mezi Dněprem a Dněstrem patrně ležela pravlast Slovanů, kteří od 6. století postupně osídlili většinu východní a část střední Evropy a pronikli až na Balkán. V 9. století přicházeli ze Skandinávie do ruských rovin Vikingové, zde na východě zvaní Varjagové, a postupně se asimilovali se slovanským obyvatelstvem. Varjažský vůdce Rurik byl zvolen knížetem Novgorodu, jeho nástupce Oleg pak ovládnutím Kyjeva (882 n. l.) položil základy raně feudálního státu Kyjevské Rusi. Celá oblast byla v kontaktu s Byzantskou říší, odkud také roku 988 přijal Vladimír I. Svatý křesťanství.

V první polovině 12. století se Kyjevská Rus rozpadla na samostatná knížectví. Ve 13. století si podrobili většinu ruských území Mongolové (Tataři), chanát Zlatá horda přetrval až do sklonku 15. století. Postupně narůstal vliv Moskevského velkoknížectví a porážkou mongolských vojsk roku 1380 započalo národní sjednocování Rusi. Ivan III. Veliký završil politickou konsolidaci ruských území pod vedením Moskvy a prohlásil se za samovládce vší Rusi. Ivan IV. Hrozný se stal prvním korunovaným ruským carem (1547) a vedle snah o centralizaci moci zahájil územní expanzi na jih a na východ (Sibiř). Po jeho smrti (1584) nastalo období mocenských zmatků, ukončené až nástupem dynastie Romanovců (1613).

Největší mocenský i kulturní vzestup zaznamenalo Rusko za vlády Petra I. Velikého (1689–1725). Rozsáhlými reformami modernizoval zaostalou zemi v absolutistickou monarchii evropského typu. Velmocenské postavení Ruska upevnila vláda Kateřiny II. (1762–1795). Účastnila se dělení Polska, získala jižní oblasti Ruska, anektovala Krym. Vpád napoleonských vojsk do Ruska v roce 1812 ztroskotal na nesmírné rozlehlosti země a dobré taktice ruských vojevůdců. Liberální myšlenky (na odstranění absolutismu apod.) byly v následujících letech potlačovány, což prohloubilo zaostalost země. Teprve prohraná krymská válka (1853–1856) donutila cara Alexandra II. k dílčím reformám, mj. ke zrušení nevolnictví (1861).

Přetrvávající vnitřní slabost carské říše odhalila první světová válka. Všeobecná nespokojenost téměř všech vrstev vyústila v únorovou revoluci (1917), která svrhla cara a vyhlásila republiku. Prozatímní vláda však pokračovala ve válce. Odporu vůči válce a nespokojenosti rolníků využili bolševici v čele s Vladimírem I. Leninem a 7. 11. 1917 se chopili moci (Velká říjnová socialistická revoluce, podle tehdy užívaného kalendáře se odehrála 25. 10.). V roce 1922 se Ruská socialistická federativní sovětská republika (RSFSR) stala zakládající součástí Svazu sovětských socialistických republik (SSSR). Leninův nástupce Josif V. Stalin (u moci 1924–1953) vytvořil téměř diktátorský stát. Zlikvidoval veškerou opozici ve straně a společnosti, statisíce lidí poslal do gulagů. V rámci plánů o mocném nezávislém Rusku se realizovala rozsáhlá industrializace, zbrojení a kolektivizace zemědělství, ekonomika se začala plánovat v pětiletkách.

Navzdory smlouvě o neútočení podepsané mezi Německem a SSSR v předvečer druhé světové války napadla Hitlerova vojska v červnu 1941 Sovětský svaz. Rudá armáda v roce 1943 zvrátila vývoj na východní frontě a v závěru války osvobodila také jihovýchodní a střední Evropu. To napomohlo Sovětskému svazu vytvořit ve východní části Evropy po válce systém satelitních států pod sovětským vlivem. Vznikem bipolarity dvou hegemonů, USA a SSSR, začalo období studené války.

Nikita Chruščov (vedl SSSR v letech 1953–1964) odsoudil stalinský kult osobnosti a přinesl určité uvolnění poměrů. Jeho politika se však postupně stala nepohodlnou a byl nahrazen Leonidem Brežněvem (1964–1982). Politicko-ekonomická stagnace během následujících let vedla k narůstajícímu zaostávání životní úrovně Rusů. Michail Gorbačov (generální tajemník KSSS od 1985) se pokusil o reformu socialismu. Opírala se o dva principy – glasnosť a perestrojku. Vzhledem k dlouhodobě neřešeným problémům ovšem reformní kroky naopak oslabily systém a nechtěně tak zahájily rozpad Sovětského svazu (formálně završen 21. 12. 1991).

Ruská federace se podílela na založení Společenství nezávislých států (SNS). První postkomunistický prezident Ruska Boris Jelcin zahájil radikální reformy směřující k demokracii a tržní ekonomice. Reformní snahy provázela série politicko-hospodářských krizí a Jelcin na sklonku roku 1999 rezignoval. Ve funkci prezidenta jej nahradil Vladimír Putin.

From http://geo-evropa.upol.cz