Zakarpatská Rus 1994: 7. den - Goverla

Konečně před námi byla nejdobrodružnější část celé akce. Výjezd na nejvyšší horu Ukrajiny - Goverlu. Všichni si však ještě sdělovaly podrobnosti z nočního dobrodružství. Byli jsme totiž přepadeni. V jednu chvíli údajně držel jakýsi Ukrajinec našemu Otovi pistoli u hlavy. Ochoten ji byl odklonit, pokud dostane láhev rumu. To se mi na přepad zdálo směšné a tak jsem Otu poslal za vedoucím zájezdu, a» si to vyřeší. Ochotni vstát však byli mnozí další. A najednou místní zjistili, že stojí obklopeni asi deseti lidmi a že by mohli dostat nakládačku. Z pistole se vyklubal poplašňák. Akce dostávala lehce komický nádech. Po pár cigaretách se místní mladíci rychle vypakovali. Neuběhlo ani půl hodiny a do ležení se dostavili místní policajti. Kdyby nás někdo přepadl, takže jim to máme oznámit a jestli bychom neměli pár cigaret. V noci se brodem kradli s dřevem dřevorubci. Taky slyšeli o našem přepadu. nabídli nám svoji pomoc, bydlí prý kousek, na okraji vesnice. A» jim dáme příště echo, že nás ochrání. A prý jestli by nebylo pár cigaret. To jsem prospal. Ranní vyprávění bylo již hodně komické. Méně komické bylo, že ráno přišly dvě místní babky, které se strašně omlouvaly a poprosily nás o trochu jídla. To bylo smutné. S rozdáváním jídla to bylo po celou dobu poměrně složité. Nikdo z nás neměl pro všechny prosebníky. Tak jsme se snažili mírnit. Babkám jsme ale dali pár konzerv.

Pak už jsme se věnovali plně dvěma dvoutisícovým vrcholkům, Pietroše a Goverly, které v dálce vykukovaly. Bylo opět příjemné počasí a byl čas také vyrazit. Akce byla naplánována na dva dny s přespáním někde nahoře. Z toho důvodu si všichni brali spacák a carimatku. Samozřejmě i více jídla.

Cesta z počátku vedla po široké lesní cestě. Kousek za naším divokým místem ležení se ukázala Jasiňskaja turbáza. Směrově jsme se orientovali podle pohledu na Pietroš (2020 m), protože do sedla pod ním podle mapy vedla naše cesta. Cestou však žádné značení nebylo. Šéf zájezdu (Jarda Lhota) měl však nějaké poznámky kvůli případným rozcestím a tak nás vedl poměrně jistě. Zastávky se dělaly pouze kvůli pití. Při jedné z nich kolegové dokonce seběhli k bačovi pro mléko. Já jej radši nepil. Těsně v závěru lesní cesta zmizela a už se jelo pouze po trávě. Semtam přišel úsek, kdy se kolo muselo potlačit. Ale šlo pouze o kousky. Mladší a zdatnější kolegové vyjeli i tyto části trasy. No a pak už tu bylo sedlo pod Pietrošem a první důvod ke skupinovým fotografiím.