To však nebyl konec. Goverla (2061 m) byla ještě nějaký kus. Zpočátku k ní vedla sedla po mírně stoupajícím hřebeni a stále více a více se zvedala a přecházela pouze v úzké koryto stačící tak akorát pěšákům. Občas to chtělo technický um, takže holky radši slézaly. Ale ještě furt to šlo. A pak byl náhle s jízdou konec. Stezka se už zvedala příliš příkře a s koly, zatíženými bagáží, to nešlo. Kolo se vlastně stalo protože, protože jsme byli ještě daleko a materiál nešlo opustit. A tak jsme tlačili. Byli jsme na tom podstatně hůře než pěšáci kolem nás. Ale tlačili jsme srdnatě.

A pak byl konec i tomuto trápení. Místo posledního odpočinutí kol hlídalo pár našich lidí, kteří na Goverlu nemuseli, nebo už nechtěli. Asi toho měli dost. A my ostatní, konečně osvobozeni od těžkých trubek jsme vyrazili nalehko pěšky. To bylo rázem jiný kafe. Zbývalo asi 100 metrů výškových, možná i méně. To už byla hračka. A pak jsme byli dobyvatelé nejvyšší hory celé Ukrajiny. Při fotografování jsme si říkali, že by bylo heroické kola dotáhnout až na vrchol, ale možná že by to bylo také blbé. Kolem se rozkládaly vrcholky a masívy poloniny Černá hora. kam až oko dohlédlo. Hory velmi se podobající Nízkým Tatrám byly rozsáhlé. Pro sebe jsem si řekl, že jednou tu bude lyžařský ráj.

Seběhli jsme dolu a hurá na kola. Čekala nás konečně příjemnější část trasy - cesta dolů. Začátek úzkým korytem byl pro nás kluky fajn, holky tato technická pasáž moc nebavila. Od sedla pod Pietrošem však cesta přešla zase v širokou lesní cestu. Asi po třech kilometrech jsme se dostali na rozcestí, kde nám šéf zájezdu sdělil, že kousek odtud je kryté stavení pro dobytek a tam se rozložíme. Pokračovat se bude teprve druhý den. Naše Voltkařská skupinka se však rozhodla pokračovat dál, dolů k busu. Zdálo se nám, že času je dost na dojezd a chtěli jsme ještě poznat některé vesničky a místní život. V posledních dnech jsme měli přírody dost a dost. A tak jsme se rozloučili a vyrazili. o kousek níž jsme narazili na horskou vesnici, kde nám pár místních kluků poradilo pokračování. Nebyli jsme jediní Češi z naší skupiny, kteří jeli dolů. Jak se ukázalo, jedna skupinka se oddělila již dříve, nejela ani na Goverlu a přesto byla ještě nahoře. Kluci údajně šíleně kufrovali a nevěděli jak dál. Ztratili asi dvě hodiny. Ještě že nás potkali. My měli totiž mapu a tím pádem aspoň nějakou orientaci. A pak už jsme to skutečně nakopli. Čas a světlo se ztrácely. Sjezd to byl tedy parádní. Chudinka Táňa se asi dvakrát vysekala, naštěstí se jí nic nestalo. V dolním údolí už pomalu na rovině toho měl holky dost. A najednou se okolo nás mihl děda s hráběmi na kole, které muselo brzdit samo. Tak jsme mu s Karlem ukázali, jak se rychle jezdí, ale museli jsme počkat na ostatní. A děda nás zase předjel. Dolů, do Bogdanu dorazil o chlup dříve. A nás čekalo ještě bůhví kolik kilometrů. Znali jsme jenom směr, kde bude bus, ale jak daleko to bude, jsme nevěděli. Možná jsme měli zůstat nahoře. Světla ubývalo a my jeli a jeli. Za vesničkou Lugi jsme jej hledali za každou zatáčkou. Nakonec jsme jej našli. Čas spěchal k desáté večerní, už bylo tma. Když jsme naposled šlápli a slezli z kola, měli toho všichni plné zuby. Však jsme se také museli povzbuzovat v jízdě. Psychicky nevydržel Ota a praštil taškou s kamerou. No jo, mládí! Bylo to tvrdé.