Ráno jsme v pohodě pojedli, pomalu se sbalili - nikam jsme totiž nespěchali - a vydali se k chatě Pederú 1548 m. Ukázalo se, že lidé v pustém údolí přes noc byli, ale spali na parkingu přímo u chaty Pederú. První jsme řešili otázku, zda-li jít nahoru pěšky nebo použít horský taxík. Vzhledem k tomu, že cena za jízdu odpovídala ceně jízdy lanovkou (cca 10 000 ITL) a že by nám ušetřila minimálně dvě hodiny supění do kopce, netrvalo přemýšlení dlouho. K výše položené chatě Faneshűtte 2060 m jsme taxíkem vyjeli. Házelo to, občas se někdo bouchnul do hlavy, ale věděli jsme, že jsme dobře udělali. Cesta nahoru byla dlouhá.

Od chaty Faneshűtte jsme rychlým pochodem kolem hezkého jezírka Limo 2159 m vystoupali na pastviny Fanesalm 2102 m, kde je pár horských sroubečků, ale ty neslouží turistům, pouze honákům a dobytku. Ještě chvíli se jde po dolomitské cestě číslo 1 směrem na jih. Asi po 300 metrech po levé nenápadně odbočuje cesta č. 17, která je zde na kamenech označena také jako "cesta míru“ (via della Pace/Friedensweg). Stoupali jsme dlouhou a krásnou dolinou Vallone del Fosso. Cesta byla evidentně zasekaná ve skále, aby po ní mohli v 1. světové válce vytáhnout děla. Po dlouhém stoupání se objeví u cesty pramen a také nenápadná odbočka k ferratě Furcia Rossa (cca 2402 m). Bohužel značení není moc nápadné, protože zde nejsou cedule. Pouze na kamenech jsou šipky s písmeny FR. Místo se dá poznat i podle toho, že zde po levé ruce začíná skalní stěna tvořená jakoby rozřezanými kvádry. My jsme odbočku přehlédli a pokračovali dál nahoru až k bivaku Bacoon Barborka 2620 m. Sem pravděpodobně táhli děla. I po mnoha letech je zřejmé, že zde masív protínala válečná fronta.