Řešili jsme, kudy dál. Mapa totiž naznačovala, že se dá pokračovat po hraně skalního masívu vpřed až na hlavní část hřebene Furcia Rossa Spitzen/Cime Furcia Rossa. Dva cizí turisté nám však řekli, že naše úvahy jsou špatné a nebezpečné. V tomto směru tvoří překážku nepřekonatelný sráz. Musíme se prý vrátit k poslednímu prameni a tam narazíme na odbočku k ferratě. Asi měli pravdu. U pramene nenápadná spojka k ferratě byla značena. Procházeli jme pod skalní stěnou a stoupali opět vzhůru. Stoupání se časem odklonilo od stěny masívu a bylo nutno překonat suťové pole vedoucí k úpatí dalšího vrcholu. Zde dokonce ještě ležel sníh. A zde také začínala naše ferrata.

Začátek via ferraty Furcia Rossa je exponovaný skalní terén s několika kolmými úseky, který je částečně jištěn. Až na pár krátkých kolmých partií však nejde o nijak náročnou ferratu. Úsek je vlastně velmi krátký a na vrchol Cime Furcia Rossa 2805 m se v závěru dojde v suti. Po přestávce na jídlo jsme sestoupili druhou, jižní stranou. Sestup byl strmý a skončil u skalního převisu cca 80 metrů vysokého. Ten se překonává pomocí žebříků. Na první pohled nepůsobily zrovna jistě. Dřevěné žebříky vypadaly staře. Problémy s nimi však nebyly. Tím ferrata skončila. Jak se vzala, tak zmizela.

Pod srazem jsme se rozhodovali, jestli pokračovat k dalšímu sedlu Monte Castello 2760 m, ale nakonec jsme kvůli času využili neznačeného sestupu suťoviskem. Následující sestup údolím Valun Blanch byl okouzlující. Ticho, rozhledy a na závěr dokonce panáčkující svišti. Cesta vyústí společně s "cestou míru" na hlavní dolomitské cestě č. 1 a k chatě Faneshűtte se jde již starou známou trasou. U chaty jsme řešili otázku, jestli opět nevyužít horského taxíku a nesjet v klidu dolů. Tato myšlenka byla velmi sympatická Ivovi R. Ve zbytku však zvítězil duch turisty a tak se šlo pěšky. Asi hodinu a půl. Fuj.

Ve 22:00 jsme se přesunuli a našli spaní v lesním divadle u S.Kassian.