Via Tomaselli / Fanes / 3.-4. den / 12.-13. července 1997

Ještě v sobotu noci jsme odjeli z údolí za městečkem St. Vigil. Aleš P. nás přesvědčil o směru cesty a tak jsme v pohodě dorazili na zcela opačnou stranu údolí Gadertal, k St. Lorenzenu. Nezbylo než obrátit gumy a jet nazpátek. To samozřejmě zpozdilo náš příjezd do míst, kde jsme chtěli hledat spaní, tedy na jižní straně masívu Fanes. Měli jsme však kliku a kousek za střediskem St. Kassian jsme našli letní divadlo u chaty Alb. Valparola (cca 1650 m). Byla to skutečně klika. Flek jsme totiž hledali za úplné tmy. Polootevřený přístřešek nám posloužil jako noclehárna. Měli jsme jistotu i pro případ, že by pršelo. Toto místo si musíme zapamatovat, bude se určitě jednou hodit! Ráno jsme rychle vstali, aby nás nikdo nenačapal a popojeli jsme blíže k sedlu Falzarego. Na odpočívadle pod vrcholkem Sasso di Stria jsme se v potoce umyli, pojedli a psychicky připravovali na naši první černou via ferratu. Bylo také proč. Via Tomaselli byla ještě nedávno označována za jednu z nejtěžších v Dolomitech vůbec. Bylo opět nádherné počasí. 

11:00 ze sedla Falzarego 2117 m jsme bez skrupulí vyjeli lanovkou k chatě Lagazuoi 2752 m. Proč ne, že: Od toho tu konečně také lanovky jsou! Z plata na horní stanici je nádherný rozhled a z Dolomit je vidět skutečně řádný kus. Z horní stanice jsme seběhli po velmi nepříjemném suťovisku, mokrém a občas plném sněhu až do sedla Forc. Lagazuio 2572 m. Dál jsme postupovali po plošině Alpe di Lagazuio na západní straně vrcholků hřebene Fanes - Punte di Fanes / Fanenspitze. Při postupu k ferratě je potřeba dávat pozor, protože cesty se zde rozbíhají na všechny strany. My jsme zvolili jistotu a šli stezičkou č. 20 vedoucí v úpatí masívu. Cesta chvíli stoupala a chvíli klesala. Teprve těsně pod Bivacco della Chiesa 2652 m se prudce zvedne nahoru a je potřeba překonat asi 100 metrové převýšení. V sedle posedávala spousta lidí. Někteří se chystali do stěny, někteří přišli pouze na čumendu. Taky jsme si sedli, v klidu se posilňovali a čučeli, kudy se vlastně leze. První pohled padl na kolmé dřevěné žebříky ve stadiu rozpadu. To snad ne, chtělo se nám vzkřiknout hrůzou. Lezci před námi však naštěstí lezli jinudy. Žebříky byly asi součástí staré cesty, dnes již nepoužívané. V každém případě bylo zřejmé - a průvodce to také tvrdil - že nástup je extrémně těžký. Důvodem bylo několik uvolněných skob, takže poměrně dlouhá část jistícího lana byla hodně prověšená a dost volná.