Dolomity 2000: 1. den - ferráta Alfonso Vandelli / Sorapiss

Odjezd v Praze proběhl bez problémů. Tentokráte nám nic neupadlo a nevypadlo. Pouze na hranici se opakovala nechutná prohlídka, kdy lidi z busu Rakušané naženou do uzavřeného prostoru a velmi pečlivě odkontrolují. V pátek kolem osmé hodiny jsme dorazili do hotelu Misurina, abychom odložili bágly a převlékli se v klidu na pokojích. V devět hodin jsme se shromáždili u autobusu, sluníčko mírně hřálo, ale bylo stále citelné chladno. Koneckonců jsme byli ve výšce 1600 metrů. A pak to začalo. Jak jinak, autobus začal stávkovat. Utíkal mu vzduch a řidič to nebyl schopen dát dohromady. Čekání začalo být kritické a tak napadlo Zbyňka Stružku využít při jízdě do Cortiny místní spoj. Účastníci zájezdu se začali šikovat na bus v 9:26, ale ještě jsme dali řidiči jednu šanci s tím, že když tak pojedeme dalším místním spojem až v 9:53. Něco málo jednotlivců už naše řady opustilo a namířilo si to do hor individuálně. Také se narodila myšlenka vykašlat se na všechno a dojít k masívu Sorapis od hotelu pěšky. Jenže představa čtyř kilometrů šlapání po asfaltové  silnici nikoho nenadchla. A tu náhle řidič oznámil, že je nás schopen zavést aspoň k chatě Cristallo, odkud jsme se měli navečer vracet. Bylo rozhodnuto! Kolem desáté hodiny nás bus skutečně v pořádku vyklopil u chaty Cristallo. Před námi se rozevíral kráter masívu Sorapis a nám bylo jasné, že nás čeká pěkná stoupačka. Chata Cristallo leží ve výšce 1368 metrů, zatímco první postupný bod, chata al Sorapis - A.Vandelli téměř ve dvou tisících (1928 m). Náš odhad se potvrdil. Cesta začala zlehka, ale netrvalo to dlouho. Po 500 metrech se terén začal zvedat a cedule nám sdělila, že máme před sebou 1:30 stoupání. Tenhle čas jsme zkrátili téměř o 20 minut (aspoň ti první), ale kdekdo plival krev a trika se stala nosiči kýblů potu. Přitom k nástupu do ferraty zbývalo ještě 100 výškových metrů. Udělali jsme přestávku a hledali, kde ferrata je. Podle knih bylo zřejmé, že vede hodně úhlopříčně, ale nenašli jsme ji. Ani dalekohledy. Naopak si někteří jedinci všimli, že na skalách leží ještě jinovatka. Bylo dopoledne, kotel je orientován na sever a slunce do něj vstupuje v této době již velmi sporadicky. Doufali jsme v rychlý vývoj teplého vzduchu.

Přístup k ferratě A.Vandelli vedl přes zajímavé příčné skály a stále se blížil k hradbě skal. Do ferraty jsme museli vletět bez odpočinutí, neboť se k ní blížili další jedinci. (Jak jsem se dodatečně dozvěděl, akorát se na ní přišli podívat.) Nástup začal sportovně, takže Láďa Kozák ihned filmoval. Po první třetině  však ferrata přešla v travers po úbočí skály. Nebyl úplně nezajímavý. V zprohýbaném boku, v zářezech se nacházely jištěné úseky a to nahoru i dolů. Teprve v poslední fázi přešla ferrata trochu do kolmějšího výlezu.