Dolomity 2000: 2. den - ferráty M. Strobel + T.Cengia / Pomagnanon/Cristallo

Skupina byla bohužel odpočinutější, přišla k rozcestníku dříve, zatímco my čekali na naše opozdilce. Naštěstí kolegové z Čech šli hodně roztahaně, byli mezi nimi značné výkonnostní rozdíly. Mladé dívky v jejich řadách se snažily nadávat svým otcům, kam je to vůbec vzali. Na rozdíl od nich jsem se na ferratu Terza Cengia velmi těšil, neboť je popisována jako vzdušná a exponovaná, tedy náročnější než Strobel. Však také začala ostrým stoupáním, které pokračovalo a pokračovalo. A pokračovalo. Jak se totiž postupně ukazovalo, tato ferrata není v pravém slova smyslu ferrata, ale zářez v boční skále masívu Pomagnanon, takže šlo spíše o stoupák ve složitém terénu. Jištění na této cestě sloužilo spíše těm, co se jim dělaly mžitky před očima z představy, že kousek napravo je propast. A možná tu jsou pro případy mokra. Za takové situace musí jít o pěkně odpornou cestu. V dešti či krátce po něm bych ji skutečně nikomu nedoporučoval. V polovině trasy po krátkých prolamech a sestupech se cesta opět zdvihla a běžela po velmi šikmé, byť relativně široké skále nahoru. Každého maně napadlo, jestli se takový sklon dá ještě vyjít. Dal, ale velmi často po čtyřech. Zde zrovna jištění nebylo. Překonávání této pasáže jsme měli skutečně plné zuby. Kdekdo výstup proklínal, po každých patnácti metrech člověk sbíral dech, aby mohl vyrazit dál. Ani mladí mezi námi nevypadali úplně odvázaně. Ti nejistější mezi námi se drželi více u skály po levé ruce i za cenu, že výstup zde byl chvílemi velmi složitý. Jistější lezci volili lepší cestu na pravé hraně. Po překonání této odporné šikmé skalní plochy jsme na chvíli zasedli a sbírali zbytky posledních morálních sil. Nebyl to totiž stále konec, ještě nás čekal jeden šikmý výstup zářezem. Po dosažení hřebene ve štěrbině mezi vrcholy Croda Castelis 2342 m a Punta Erbing 2075 m celá pakárna zvaná Terza Cengia skončila. Seděli jsme na hřebeni, za zády kolmou stěnu a propast a kolem krásné rozhledy, na masívy Cristallo, Sorapis. Fuj! To byl ale odporný výstup. Terza Cengia již nikdy!

Z cílového místa ferraty bylo nutno strmě sestoupat po severní straně hřebene cca 150 výškových metrů dolů, kdy jsme museli při chůzi v zástupu dávat veliký pozor na padající kamení. Zbýval překonat jeden jištěný zářez a cesta v podstatě zkrotla. Úzká horská stezka se vinula chvíli nahoru, chvíli dolů až k závěrečnému sestupu k sedlu Forcella de Zumeles ve výši 2075 metrů. A to bylo místo, kde veškerá překvapení již definitivně skončila. Zde se cesta rozšířila a jenom s mírnými převýšeními běžela až do sedla Sonforcia 2110 m. Zde už byl člověk jednoznačně v civilizaci. Dokonce se dalo vyběhnout k lanovce a sjet dolů. Nebo navštívit restauraci. To jsme neudělali, naopak jsme se sjezdovkou po pravé straně prchali dolů, abychom už byli v cíli na pivu. Na to myslel - jako obyčejně - kdekdo. V 17:00 hodin to bylo skutečností. V sedle Tre Croci bylo nutno se vyhnout hotelu, při pohledu na něj se dát doprava a asi po sto metrech jsme narazili na restauraci-bar. Pivo jenom syčelo. A ještě jedno! Při odchodu jsme zaplatili dvě piva navíc. Italka měla nějaký jiný účet než my. Hodinka čekání u piva na bus byla velice, velice příjemná!