Dolomity 2000: 3. den - ferráta Ettore Bovero / Col Rosá/Tofana

Po dvou dnech toho měli někteří docela dost, přesto se plánovalo ostošest. Aleše Peče napadla myšlenka pokusit se znovu o ferratu Guiseppe Olivieri na vrchol Tofana di Mezzo. Tu jsme se snažili pokořit před třemi lety, ale bouřka nás v polovině trati, na vrcholku Punta Anna donutila sejít dolů. Aleš však musel vymyslet nějakou lanovkovou variantu, protože tradiční nástup od chaty Dibona se nedal využít. Během sobotního večera přesvědčil o svém nápadu větší část rodiny a lidi z firmy SAP. Jako organizátor akce jsem tento nový nápad neodmítl, ale sám jsem se do slézání ferraty G. Olivieri nehrnul. Kromě neúspěšného starého pokusu jsem ji zdolal během jednoho soukromého výletu. Rozhodl jsem se tedy setrvat u původního plánu. Šlo nejenom o časově kratší trať, která slibovala strávit zbytek dne před odjezdem v pohodě, ale průvodci slibovaly skutečný lezecký zážitek. Tento předpoklad se nakonec zcela vyplnil. 

V neděli ráno jsme nejdříve vysadili větší část účastníků v Cortině d´Ampezzo. Ti všichni směřovali k lanovce, malá část se však chystala na postup trasou trase VHT, což byl sestup z vrcholu Tofana di Mezzo. Menší část zájezdu cestovala busem dál ke kempu Olympia 1280 m. Pár zbylých VHTistů se oddělilo a šlo si zkusit odvážně ferratu Strobel. Zbývající desítka lidí se vydala směr ferrata Ettore Bovero (viz obrázek nahoře vpravo). Trasa začíná nalevo od vchodu do kempu u závory. Nejdříve se šlo po široké a rovné lesní pohodové cestě, po 15 minutách však pohodový pochod skončil. Značka zahnula doleva a cesta začala ostře stoupat. Stoupák byl dlouhý a únavný. Před tím také průvodci varovali. Naštěstí vedl celou dobu lesem, takže sluníčko na nás zpočátku moc nemohlo. Serpentina následovala serpentinu a jejich počet se zdál nekonečný. Však jsme také do sedla Posporcora 1730 m dorazili asi po dvou hodinách bez přestávek. Bohužel jsme neměli vůbec šanci si sednout, neboť se v sedle hemžilo houfem Italů. Hrozilo riziko, že budeme za nimi v řadě trčet ve stěně. Není nic horšího. Znamenalo to bohužel jediné - bez oddechu pokračovat dál k nástupišti ferraty. Vrchol Col Rosá 2166 m trčel přímo nad námi a tak jsme hledali pohledem, kde je ferrata. Stěna vyhlížela velmi kolmě. Neobjevili jsme ji a cesta se stáčela na západ a horu obcházet. Někteří si možná v tu chvíli oddechli, že se poleze něčím méně strmým. Nástup ferraty však nepřicházel. Pouze nenápadný skalní zub a cesta se obrátila a vracela se po skalní lavici přímo pod kolmou stěnu. Lezci zajásali. Teprve asi po 20 minutách přístupu ze sedla se objevila u náznaku skalní sluje cedule a skutečný nástup byl 30 metrů před námi. Kolmost stěny slibovala, že tentokráte si skutečně zalezeme. Masív se nad námi tyčil velmi odvážně.