Šlapárna jako za stara 2000: 1. den - Doupovské vrchy

Nakonec jsme přešli silniční most a vydali se konečně do přírody, směr Pokutice. Cestou jsme trochu riskovali, neboť jsme pojídali hrušky. Za Pokuticemi jsme pokračovali po červené značce. Byl před námi jeden z hlavních cílů toho dne, tabulová hora Úhošť. Zbytek kdysi dávné sopky, která snad zabírala celou plochu dnešních Doupovských vrchů. Po obvodu hory vedla naučná stezka, která návštěvníky mj. informuje, že tato hora mohla být v praslovanských dobách místem, kde stála pevnost Vogastisburg. Pevnost, u které francká vojska šeredně prohrála se slovanskými bojovníky. Jde vůbec o jeden z prvních záznamů o existenci Slovanů na území Čech. Po obvodu Úhošti jsme se courali, protože výhledy do kraje byly kouzelné. Nemůže je rušit ani existence několika elektráren, i když je to věc názoru. 

Při sestupu s hory provedl generální štáb drobnou změnu v plánované trase. Rozhodl se nevrátit zpátky na asfaltku u vesnice Zásada, ale sejít z červené, projít vískou Brodce a pokusit se v hlavním směru vrch Mravenčák o postup po přímce přechodem přes Rašovské skály. Důvod? Proč jít pouze přes dva vrchy, když jsme mohli přes čtyři, ne! Na začátku vesnice Brodce některé slabší povahy zarazila cedule Zákaz vstupu - Vojenský prostor, ale otrlý generální štáb bez zaváhání velel vpřed. Výstup na kótu 638,8 m na Rašovských vrších byl věcí čichu, orientačního smyslu a hledání. Hned za vesnicí Vláďa Janoušek poznamenal, že v těchto místech byl na cvičení, pokládal zde miny, a proto radil jít v rojnici, aby to případně neodskákali všichni. Sám se ztratil někam dozadu "rojnice". Samozřejmě že každou chvíli někdo zapochyboval, že jdeme správně a snažil se změnit kurs. Možná i v obavě, že se dostáváme příliš za hranici vojenského prostoru. Ani ne tak generální štáb, jako já sám (Jirka M.) jsem odmítl veškeré pochybování a hledal takovou cestu, která by na první vrchol nad Brodcema nevedla příliš kolmo. Také bylo nutno hlídat porost, aby se nezměnil v neprostupnou clonu. Cestou necestou jsme se dostali na náhorní planinku a postupovali dál hledaje cestu, na jejímž hlinitém podkladě bychom rozdělali oheň.

K rozdělání ohně jsme využili jako staří zálesáci březovou kůru, i když se hrozilo dost dlouho použití novin. Ohýnek byl fajn. Přestože nám nepršelo, bylo zrovna pod mrakem a ruce prochládaly. Příjemně jsme se nabaštili buřtíků a já si upekl jablko. Nebylo moc poživatelné. S likvidací oharků byly starosti, protože holky nám nechtěly pomoci a starci byli téměř bez moče. To byl teda materiál!