Šlapárna jako za stara 2000: 2. den - Krušné hory
Sečteno s minulým dnem toho polovina ansámblu měla dost. Přestávka v hospodě byla více než nutná. Však jsme jí také opustili ne po 30 minutách, ale až v 15:45. Znovu bylo nutno počítat. Na zbytek cca 10 kilometrů zbývaly dvě hodiny (vlak odjížděl v 17:51). Kolem 16. hodiny jsme prošli kolem nejvýše položené železniční stanice v ČR, Měděnci - k zámku v Klášterci zbývalo šest kilometrů. A tak jsme mastili. Rizikem byl nejenom čas, ale také smrákání kolem 17. hodiny. Cesta vedla docela divokým lesem, my ale neměli moc času se rozhlížet. Nedovolal to čas, ale hlavně terén, který byl pod listím kluzký. Těsně před západem slunce, kolem 16:50 jsme stanuli konečně na asfaltu na kraji Klášterce. A smrákalo se každou minutu. Na nádraží zbývaly ještě čtyři kilometry. A byly tvrdé, protože je bylo nutno oddupat po asfaltu. Na nádraží jsme dorazili včas v 17:30, s 15 až 20 minutovou rezervou. Byli jsme grogy. Teď už toho měli plné kecky všichni. Stihli jsme jedno pivo v hospodě, kde se většina lidí zapomněla někdy před sto lety. Všichni doufali v jediné, aby si ve vlaku sedli. Téměř nevěřícně jsme koukali na expres s dvěma vagóny! Ale sedli jsme si. Dost z nás shodilo boty. Někdo chrupal, někdo kecal, mašinfíra brzdil vlak, jak se dalo. Na téměř prázdné trati bez většího množství zastávek zvládl umění Českých drah nabrat kvalitní zpoždění. Jak došlo k tomu, že jsme byli takhle zničení? Důvodů bylo asi více: nevyspání po pracovním týdnu, náročný prostup mimo cesty klestím, kořeny a výmoly, který namohl kyčle a kotníky, naše stáří a pomalá regenerace, tvrdé stoupání a značné převýšení během dvou dnů. Zvládli jsme to však. Otázkou je, v čem šly holky druhý den do práce. Jak se dostaly do kramfleků? Hlavní důvod byl ale jinde. Autor tratí nezvládl měřítko, takže tratě byly ve skutečnosti dvakrát delší! Proti plánu. |
Aspoň že v této době sluníčko slušně hřálo. Stoupání ke zřícenině
bylo perné, avšak krátké, cesta uhnula po vrstevnici a vrátila se zpět na asfalt těsně
před vesničkou Údolíčko. Silnice měla příjemný odpočinkový sklon, který však záhy,
na konci vesničky skončil. Modrá značka zahnula doprava a začalo ostré stoupání.
Nejtvrdší bylo kolem další vesničky Kamenná. Cesta v těchto místech mířila kolmo
vzhůru na hřeben a nedávala na minutku odpočinout. Do hospody v Měděnci jsme však skutečně dorazili kolem 15:00
a všichni do jednoho ždímali prádlo.