Apeniny 2001: 5. den - NP d´Abruzzo

Většina vyrazila serpentinami po hladké asfaltce dolů k jezeru Barrea, zatímco osamělá čtyřka kluků vyrazila k jezeru po kozí stezce. A to i poté, co jsme se místního děduly na procházce zeptali, je-li cesta sjízdná. Kouknul na naše horská kola a konstatoval, že ne. Tak jsme po ní vyrazili. Byla dobrá, jen semtam občas bylo nutno seskočit mírný skalní schod. V městečku Barrea se všechny cesty zase seběhly a cesta vedla podél krásného jezera LAGO DI BARREA až do spodního městečka Villetta Barrea (946 m). Nakoukli jsme krátce do kostelíčku vedle silničky klikatící se městečkem nahoru a pak to začalo. Táhlý a nekonečný výstup. Z počátku dlouho v lese, zabíhající do hlubokého kaňonu a nad hlavou vrcholky občas pokropené sněhem. Po několika kilometrech se cesta ostře vrátila, vystoupila z lesa a do zad začalo pálit slunce. Jezero již bylo hluboko pod námi, avšak cesta nekončila a nekončila. Bůhvíkde pod vrcholovým přejezdem jsem opustil Vláďu Rybáře, který počkal na Táňu, a jel s jediným přáním dosáhnout bez přestávky horský přelez. Trvalo to dlouho. Občas mne postrašili motorkáři, zvláště jedna trojka, která si z horské silnice udělala silniční okruh. Jejich rychlost odhaduji na takových 150 km/hod. Přísahat nebudu. Horší bylo, že se přede mnou otevíraly nové a nové zatáčky a dlouhé táhlé výstupy. Teprve nahoře jsem pochopil, proč tomu tak bylo. Výjezd skončil v sedle Montagnola, které bylo ve výši něco málo přes 1600 metrů. Stoupali jsme prostě na Sněžku. V jedné z restaurací v malé horském lyžařském středisku jsem si dal kafe a po chviličce vyrazil dál. Tu se přihnala naše Liazka. Řidiči mi sdělili, že všichni ostatní sedí v bistříčku hluboko pod vrcholem, tam, kde jsem opustil Vláďu Rybáře, a obědvají. Vzal jsem si pivo a kousek dál zastavil na odpočívadle. Svítilo sluníčko a já si dal také oběd.

Nikdo však stále nejel. Po našich lidech vidu ani slechu a tak jsem po půlhodině pokračoval dál sám. Aspoň jsem měl dostatek času se zastavovat podle vlastní libovůle a fotografovat si krajinu při sjezdu po silnici vedoucí až do SCANNA (1050 m). V jedné chvíli se kousek za mnou objevili Reifovi, ale pak jsem je zase ztratil. Cestou jsem také potkal ovčáka sedícího na zídce. Pozdravili jsme se a vzápětí na mě vyrazil vzteklý ovčácký pes. Že bych řekl něco, co se nemá? Volání ovčáka na psa bylo marné. Ta "bestie" mne proháněla asi pět set metrů. Když jeli Reifovi, situace se prý opakovala. Na ně však vyrazili rovnou psi tři.