Faktem je, že jsme řvali téměř jako praví němečtí túristi. Když dorazil Aleš s Jitkou, déšť ustal. Vláďa K. neměl nic lepšího na práci, než mne dlouhé minuty snímat a snímat kamerou. Blbě se přitom uculoval. To snad bylo lepší jít na prohlídku městečka. Ukázalo se, že kousek dál, na náměstí, je kavárnička s daleko lepším výhledem, zatímco my seděli téměř na staveništi. Prý moc pršelo a těch 50 metrů už nebylo k zvládnutí. Banda! Někdo se vydal na obhlídku, někdo vyrazil dobýt autobus. Aleš chtěl stále něco fotit, ale museli jsme jej s Jitkou honit, protože do konce časového limitu zbývalo velice málo minut. Nakonec jsme jej museli z Montefalca vyhnat násilím. Jízdu jsme zahájili prudkým sjezdem a mazali na plný kule. A to jsme neměli dělat. Jelo se skutečně bezvadně. Záhy jsme byli dole ve spoletském údolí a podle ubíhajících kilometrů na tachometru jsme čekali každou chvíli ceduli Bevagna. Cílového městečka. Jenže se neobjevovala. Ujeli jsme dávno cílových šest kilometrů, a pak ještě jeden kiláček a jeden a ... a Bevagna nikde. Akorát jsme dohnali Vláďu K. s Ivanou. Po deseti kilometrech se konečně objevila cedule, Foligno (41,1 m)! Tedy místo, kterému jsme se měli za každou cenu vyhnout. To už nám bylo jasné, že akademické opoždění o 15 minut se sakramentsky natáhne. Přeceť jenom se mi nakonec coby vedoucímu zájezdu podaří přijet pozdě!