Děčínská vrchovina 2001: 2. den - Ostrov - Děčínský Sněžník

Trasa: 1. skupina (červená): Ostrov – červená – Sněžník - Děčínský Sněžník 5 km – červená+zelená – Koňská hlava - rozc. pod Koňskou hlavou 2 / 7 km - červená - Bělá 4 / 11 km - Dolní Oldřichov/Děčín 1 / 12 km - MHD - Děčín hl. nádraží 2. skupina (červená a modrá): Ostrov – červená – Sněžník - Děčínský Sněžník 5 km – červená+zelená – Koňská hlava - rozc. pod Koňskou hlavou 2 / 7 km - zelená - Maxičky 5,5 / 12,5 km – žlutá – Jalůvčí 2,5 / 15 km - MHD - Děčín hl. nádraží

Nám, co jsme seděli dlouho s Jardou u muziky, se samozřejmě nechtělo ráno brzo vstávat. Honza J. chtěl ovšem již několik hodin vyrazit. To nakonec vedlo k tomu, že jsme se roztrhli. Větší část vyrazila napřed s tím, že počká v restauraci na Děčínském Sněžníku. Druhá skupina se nakonec také z chalupy vykopala. Dopoledne bylo podstatně lepší počasí než předešlý den. Občas i zasvítilo i slunce. Konečně bylo něco vidět z krásné krajiny kolem. Z Ostrovských skal se ozýval hluk horolezců. Vesnička samotná vypadala, že tu kdysi musel fungovat podstatně živější lázeňský život. Lázeňsky vypadala většina okolních vesniček a městeček. Cesta za cedulí Ostrov zahnula do kopečka a procházela skalami, na nichž byla spousta tréninkových horolezeckých skob. Horolezci byli pouze slyšet, ten den byli jinde. Ani ne po půl kilometru cesta vystoupala na náhorní plošinu a vedla dál po rovině cca 550 metrů nad mořem. Záhy jsme dorazili na louky v místě zvaném Sněžník. Bohužel v té době se počasí začalo kazit. Minuli jsme Hraniční boudu na křižovatce a vydali se jako mnozí další turisti do vrchu na Sněžník. Mlha či mraky padaly dolů hustěji a hustěji. Zkoušeli jsme se dovolat první skupině, nikdo však telefony nebral. Když jsme byli kousek od rozhledny, zavolal nám Vláďa R., že se zvedli a vydali se dál. Čekali prý již moc dlouho. V bistru u rozhledny bylo plno Němců, tak jsme museli zamířit do daleko dražší restaurace. 

Po chvíli boje s mlsnou, když zrovna k vedlejšímu stolu donesli obrovský moučník, jsme vyrazili dál. To již mírňoučce mrholilo. Cesta vedla po hraně Děčínského Sněžníku, což je vlastně homole s vysokými kolmými stěnami. To jsme samozřejmě neviděli, pouze tušili a vyčetli z mapy. Pod námi se dala tušit krajina, ale vždy jen na chvíli, kdy se mraky malinko rozestoupily. Nejlepší rozhled se nám naskytl při sestupu z Koňské hlavy. Před námi ležela rozlehlá zalesněná Děčínská vrchovina, součást CHKO Labské pískovce.