Dolomity 2001: 2. den - feráty Sextener Rotwand + M.Zandonella

Přes tyto nejistoty jsem si byl jist, že jsme na začátku kuloáru, který nás měl zavést do údolí Penkar. Bylo kolem 17. hodiny a bylo zřejmé, že za půl hodiny u poslední lanovky dole nebudeme. Měli jsme hodně fungujících mobilů a oznámili jsme Zbyňkovi Stružkovi, že do 18. to určitě nestihneme a navíc scházíme k Fischleinbodenu. Opět jsem poslal napřed Petra Haeringa, který měl stoupací železa, a mladšího Karla Znamenáčka, aby ostatním dělali cestu. Kuloár byl strmý, ale sníh jakžtakž držel. Pod sedlem jsme našli ještě pár značek č. 124, ale pak nadlouho zmizely. Sněhu bylo moc. Vláďa Kozák měl obavu, jestli jdeme dobře. Samozřejmě jako každý si musel položit otázku, jdeme po cestě? Nepostaví se nám do cesty nějaký zrádný převis plný sněhu? Co pak? Snažil jsem se jej přesvědčit jistotou v hlase, že jsme určitě stále někde poblíž značky a hlavně, že základní směr je dobrý. Na to, že narazíme na nějaký převis, jsem nechtěl raději ani myslet vzhledem k dennímu světlu, které ubývalo. V jedné velmi úzké pasáži se dokonce objevil pod sněhem hrubý led. Svah byl tak strmý, že prvnímu lezci ujeli nohy a jel asi deset metrů po zadku. Pak se zabořil ve sněhové vatě. Kousek od velkých šutrů. Ostatní se snažili místu, kde první lezec ujel, vyhnout. Marně. Nakonec jelo po zadku všech 18 lidiček. Vata nás před šutry zastavila. Pak se naštěstí kuloár rozšířil a zvolnila strmost jeho svahu. Třikrát sláva! Ještě nás ale podle mapy čekala jistící lana. Na mapě byla a záhy se také objevila. V tu chvíli jsme měli jistotu, že jdeme správným směrem. To bylo to, co naše psychika potřebovala. V nižších polohách bylo také lépe vidět, takže jsme mohli i vizuálně zkontrolovat, že jdeme O.K. Dva krátké jištěné úseky nebyly vůbec příjemné, neboť to na nich klouzalo. Já sám jsem na jednom upadnul a rozsekl si dlaň ruky. Po jejich překonání dobrodružství ten den definitivně skončilo. V dohlednu byla i hranice, kde končil sníh. Ssutí s trochou sněhu se dalo rychle sesouvat dolů. Ve stejném místě v údolí Penkar jako předcházejícího dne jsme zavolali opět Zbyňkovi a dohodli se, že za hodinu, tzn. v 18:45 budeme dole na parkovišti.

Shodili jsme úvazky, helmy, sundali promočené rukavice a mazali dolů po cestě č. 124. Sestup k chatě Talschlusshtt. jsme vynechali, nikdo nechtěl přijít o nohy. Hanka Reifová, která vedla tříčlennou skupinku na čele, nám trochu vyčinila za hodinové rozpětí, neboť to prý nemohou pomalejší mezi námi stihnout. Nakonec jsme to stihli jenom čtyři. Ale museli jsme makat. Autobus na místě nebyl. Odvezl nejdříve řádně a včas se vracející účastníky zájezdu do hotelu na večeři a teprve poté se vrátil pro nás, opozdilce. Odjížděli jsme asi v 19:15. Ani druhý den nikdo z nás nezůstal v horách přes noc.

Možná že těch dobrodružství bylo na dva až moc?!