Dolomity 2002: 1. den - ferrata Bolver-Lugli / Pala

Drama zájezdu začalo tentokráte již ve čvrtek v Praze při odjezdu. Nejdříve nám nadělala firma SAP zmatky v rozsazení v autobuse, protože na poslední chvíli dodala úplně jiné tváře. Došlo k tajemnému prohození dvou dívek a místo Matěje P. jel Petr Příhoda. To se ovšem stalo drobností ve chvíli, kdy jejich kmenový pracovník Ondřej D. oznámil umístění svého pasu: doma. Přirozeně, že jsme s odjezdem nespěchali a do Benešova za manžely Hrabětovými se courali. Autobusáci nacouvali na postranní silničku naproti bývalému hotelu Švarc, kde jsme očekávali příjezd pasu. Aleš P. nám zkrátil čekání letitou historkou, jak byl na zmíněné silničce málem zabit. Více dramatického SAP po ruce neměl a tak staří mazáci Voltku zdržovali přejezd hranice pojídáním smažených jídel v motorestu, což znamená vždy pozdější odjezd.

Už ani nevím jestli až poté, nebo cestou k hranici došlo k milému seznámení s řidiči. Pustili nám video "Jak vytrhnout velrybě stoličku". Zadní obrazovka zlobila. Tak se do toho vložil technický Petr P. Tajemný zdroj měl však vlastní zákonitosti. Řidiči taky. Video vypnuli. Za trest nám šťouralům. Nakonec se Petr předvedl a řidiče ukecal. A zbožňované video začalo zase hrát. Asi to ale nebylo to pravé ořechové, neb se do mašiny pustil Jirka H. Jak se později ukázalo, chtěl vytrhat všechny dráty, aby ta blbá technika skončila svoji roli. Zvládl pouze rozhasit již podruhé obraz. Ještě klika, že byl mezi námi Petr P. Opět se vydal za řidiči a ejhle, milované video nám pustili. (Jana J. měla druhý den spoustu dotazů na téma: Kterej blbec řekl řidičům, aby pustili video? No my vzadu ne! Jenže když v klidu bežělo vepředu, tak proč bychom měli být vzadu vosk, ne?)

Když skončila televizní legrace, začali jsme se kroutit. V buse bylo málo místa. Aspoň že projížděl trasu bez větších zdržení a tak nás rozednění rozlámané uvítalo již na italské dálnici. Za svitu slunce jsme si mohli prohlížet městečka, hory, lesy, lanovky v údolí Val di Fiemme, kterým jsme se téměř hodinu posouvali do cíle cesty, střediska San Martino di Castrozza (1466 m). Zpestřením byl přejezd sedla Passo Rolle (1980 m), kdy se autobus nevešel do dvou zatáček a musel několikrát najíždět. Na parkoviště k lanovce jsme přijeli asi kolem půl deváté. Přirozeně že začala lezecká debordelizace. A zatímco naši lidičky na sebe navlékali turistické ošacení, šel jsem s vedením zájezdu řešit, jestli po jedněch mačkách přejdeme ledová pole v údolí Cantoni. V kase jsme se dozvěděli, že ano. "Kasný" k mému potěšení řekl, že železa nejsou vůbec potřeba. První prekérní překážka tak byla zdolána. Paní Stružková si hlasitě oddechla. Má vždy o nás starost.