Dolomity 2002: 1. den - ferrata Bolver-Lugli / Pala

Byla jedna hodina po poledni a čas na jídlo. 700 metrů lezení dalo zabrat. Lezli jsme totiž bez přestávek, což způsobilo kazící se počasí. Zatímco členové čelní skupiny se pustili do jídla, já se snažil v mlze najít pokračování. Chtěl jsem zjistit, jestli jsme skutečně již na konci. Další cesta naoko vypadala, že padá do strmého žlabu kousek od našeho sezení, což neodpovídalo mapě. Já jsem zvolil cestu do kopce, i když značky nebyly vidět. Asi dvoustech metrech stále do kopce se mlha trochu roztrhala a já zjistil, že kráčím správným směrem. Po značkách. A že někde před mnou bude hledané rozcestí, kde bychom měli zahájit sestup. Po návratu mi ostatní sdělili, že kousek nade mnou bivak zahlédli. To zklidnilo dobu obědní. Ferratu jsme měli za sebou. Zatímco jsme žvýkali, docházeli další a další lidé. A také začali žvýkat.

Počasí se nechtělo moc vylepšit. Někde před a nad námi v mracích trčely nejvyšší vrcholky, Pala a Vezzana. V pořadí, v jakém jsme zdolávali ferratu, jsme dojídali a postupně vyráželi dál. V době odchodu čela našeho lezeckého hada se ještě někde vzadu coural Aleš s Jitkou a Irenou (pomocnicí paní Stružkové). Jen jsme si stoupli znova na nohy, mraky se začaly milosrdně rozestupovat. Bivak Fiammo Gialle (3005 m) byl skutečně na dohled a byl "obsazen" skupinkou postarších Rakušáků. Nakukováním do soutěsky Valle dei Cantoni jsme se snažili zjistit, co nám připravila firnová pole v této obávané soutěsce. Zdálo se, že pouze pár Fleků sněhu. Mezi páry vody bylo též možno zahlédnout vnitřní náhorní plošinu masívu Altipiano delle San Martino. Někde na ní se "courali" naši pěšáci. A měli asi lepší počasí než my. Zdálo se, že jim svítí slunce.

Chvíli to vypadalo, že se čelní skupinka rozdělí, protože pár lidí zamířilo k výstupu na nejvyšší vrchol - Cima della Vezzana (3192 m). Podlehli však většímu zbytku, kterého další stoupání "nebralo". Sestup údolím Cantoni jsme si zpestřili jízdou ve sněhu, někdo po nohou, někdo na bobku, někdo po zadku. Sníh byl mokrý a žádné nebezpečí nepředstavoval. Horší bylo, že bylo nutno sestoupit poměrně dost hluboko, abychom si ještě jednou mohli vychutnat zhruba 200 metrový protivýstup do sedla Passo Bettega (2667 m).