Dolomity 2002: 1. den - ferrata Bolver-Lugli / Pala

Na konci klesání, kdy se začal soutěska rozevírat, cesta prudce zahnula doprava kolem protáhlého "kořene" masívu Croda della Pala (2950 m) a stoupala až do sedla Passo Bettega (2667 m). Teprve v něm začala závěrečná klesání nepřerušované již žádným převýšením. Asi o 100 výškových metrů níže jsme narazili na rozcestí a další skupinky Němců a Italů. Ti na rozdíl od nás mířili bezproblémovou cestou (téměř po vrstevnici) k horní lanovky pod vrcholem la Rosetta. Zatímco nám začal sešup jaksepatří pod nenápadným vrcholkem Cima Corona (2768 m). My s holemi to měli snazší a taky jsme to o kapánek rychleji mastili. Klesání na Col Verde bylo tvrdé. Museli jsme absolvovat zhruba 900metrový "pád", který začal sevřeným kuloárem. Najít cestu nebylo vždy snadné. Někde se snažil klesat vyschlým řečištěm s velkými balvany, jiný po tvrdém podkladu, na kterém bylo občas velmi obtížné zabrzdit. Tak jsme přelézali z jednoho ostrého koryta do druhého a hledali co nejlepší cestu. Tak to pokračovalo asi do výšky 2300 metrů, než se konečně soutěska rozšířila a cesta nabyla jednoznačnější obrysy. Taky jsme se již mohli képe orientovat, protože bylo vidět, kde je konec našeho úporného zápolení. Nad námi se táhly dráty kabinové lanovky a my odpočítávali vteřiny, kdy se protijedoucí vozy srazí. Takto chytře uvažujíce jsme klesali a klesali ... Střecha spodní budovy lanovka se stále více a více blížila. Chvílemi se zdálo, že už jsme téměř u pípy, ale serpentíny se kroutily stále a znova znova. Jednou však i toto nepříjemné klesání muselo skončit a pivo začalo syčet.

Vláďa Kozák malou část ještě ukecal k pití "bombardína", což bylo kafe se spoustou alkoholu a smetany. A jak jsme tak "ujížděli" časem, naše řady rostly a rostly, přicházel zbytek ferrátistů, ale také přijížděli seshora naši pěšáci. Ti nám zatepla sdělili, že všichni jsou v pořádku a dorazí nejhůře s poslední lanovkou. Až na skupinku jdoucí s paní Stružkovou, majitelkou CK. Ta údajně zakufrovala u chaty Pradidal a nyní ji z hor dostávají Italové. Kde jsou, kam sejdou, bůh suď? To v nás vyvolalo bujaré veselí.

V 16:45 jsme museli posledním vlekem dolů, i když se nám moc nechtělo. Nebylo kam spěchat. Bohužel paní Stružková zatajila své kolegyni Ireně jméno hotelu, kde jsme měli být ubytováni. Tak jsme v San Martinu čekali a čekali a kecali a kecali. Vzhledem k tomu, že s šéfkou CK šlapala i Olga Nývltová s funkčním telefonem, byl v té chvíli za šéfa včasnavrátivšího se spolku určen Vláďa Nývlt. Informace chodily přes něj. Byly kusé. Jednou jsme měli přejet na druhou stranu masívu k chatě Ritonda, podruhé ne. Nakonec jsme téměř po hodině čekání vyrazili směr hotel a nabrali naše zbloudilé ovečky na kraji městečka Fiera di Primiero. Pak již následovalo tradiční ubytování, "boj" o jídlo a večerní zábava. Přestože většina prohlašovala, že je v pohodě, asi moc nebyla. Kolem 22. hodiny večerní bylo v jídelně prázdno, jen u našeho stolu seděla malá skupinka a i ta se o hodinu později rozpadla. A že prý nebyl nikdo unaven!