Po zdolání závěrečného žebříkového sestupu, který byl dokonce ještě navíc odkloněný od stěny, jsem "prchal" strmým kuloárem, který bral dech. Déšť sílil a já si vyhlédl veliký kámen, pod kterým jsem se před nejhorším schoval. A pak jsem jenom prosil přírodu, aby holkám za mnou zlepšila počasí.

 Příroda se ale nepolepšila a minuty ubíhaly. Naši lezci nikde. Asi po 15 minutách čekání se objevily dvě postavy cizích kluků, kteří nastupovali do stěny až po naší dámské skupině. Nejspíše ji ve stěně předhonili. Nebo že by to holky nakonec pod vlivem počasí vzdaly? Čekal jsem dalších pět minut, zda-li se z našich aspoň někdo neobjeví. Mezitím dva kluci dolezli na konec ferraty a sestupovali do suťoviska. Tvarohovým vápencem začala protékat voda. O chvíli později přeciť jenom liják ubral na intenzitě. A já vyrazil. Velmi nepříjemné stoupání nezajištěným kuloárem pokračovalo. Nebylo kde najít pevnou oporu pro nohy, podrážky ujížděly. Hrozně jsem se těšil, až budu konečně v sedle Il Portón (2480 m) a tenhle ostrý sajrajt budu mít za sebou. Ještě závěrečné lezení skalní štěrbinou po žebřících a čtyřech končetinách a byl konec.

Počasí na západní straně jako by bylo o stupínek lepší. Cestička se pohodlně vinula úbočím Cima Dival della Vecchia (2480 m). Chvílemi stoupala přes skalní hřebeny a pak zase klesala do prohlubní. Ale proti předcházejícímu výstupu to byla učiněná oáza. Po čase se hodně vzadu ve štěrbině objevily dvě postavičky kluků. Přede mnou téměř jako na dlani byla vidět chata Velo della Madonna (2358 m). Ještě blíž pochodovalo přede mnou několik postav, které na mne (Jirku M.) z dálky volaly. Asi si mne s někým spletly. Když jsem si myslel, že je za chvíli doženu, že to mám jenom na doskok, objevila se ferrata del Velo. Padala kamsi dolů. S krátkými přestávkami opakovaně pršelo. Bezva, to teda bude sestup. To nepůjde o legraci. Za sucha by to bylo pohodové lezení. Ale v dešti kladl člověk nohy pod sebe a nebyl si jist, zda-li mu neujedou na kluzkém podkladě. Vzhledem k tomuto riziku jsme se vlastně na této ferratě jistil vůbec nejčastěji. Bylo na ní několik velmi nepříjemných kolmých míst končících odklonem s hodně vzdálenými stupy. Lézt na otěr bot bylo riskantní. Velmi zvláštní - svoji nepříjemností - byl ne moc kolmá, leč šikmá skalní plocha, na které nebylo moc kam nohy dát. Normálně by ji člověk lehce přeběhl lehce se přidržujíc lana. Ale za mokra to bylo o hubu. Taková škoda, říkal jsem si dokola.