Aspoň že chvílemi se kapky rozestoupily. A to dokonce ve chvíli, kdy dva kluci byli za mnou v protilehlých kolmých částech ferraty del Velo. Tak jsem je aspoň dvakrát vtisknul do obrázku. Naši lidé nebyli ani na chvíli vidět. Pak už přišel výlez šikmou kamenitou plotnou a byl jsem u chaty Madonna. Moje dobrodružství skončilo. Hodinky ukazovaly, že i s přestávkou pod kamenem jsem trasu absolvoval za dvě hodiny. To byla první pozitivní zpráva tohoto odpoledne. Dávala totiž šanci, že i naši pomalu lezoucí lidé budou mít nakonec dost času dostat se zpátky k autobusu.

Zbytek povídání je už vlastně nezajímavý. Vybalil jsem si jídlo a v té chvíli na mne seslalo své milé paprsky dokonce samo sluníčko. Dopřálo mi asi patnáct minut tepla, kdy jsem dokonce ze sebe shodil mokrá trika. Zhruba na konci slunce svitu dorazili oba dva kluci. Řekli jsme si krátce "buono giorno". Jak mi pak sdělili naši, byli to Slováci. Čas utíkal pomalu a já si vlezl dovnitř chaty na kafe. Venek opanovalo mléko. Psa by tam ... Pomalu jsem popíjel kafe a čekal. Zhruba po 45 minutách jsem opět vylezl ven. Poslouchal, jestli naši nejdou. Zvuk by se přeciť v tom vzduchoprádznu rozléhal. Nic. Ani po kolezích ze skal nebylo již slechu. Byl jsem tu úplně sám. Co dál? Jak dlouho mám ještě čekat.

Zhruba v 16:15 jsem se rozhodl pokračovat i dál sám. Nebylo - jak zvláštní - vidět. Cesta prudce klesala pod chatu a obtáčela vysoký ostroh, na kterém byla postavena. Na spodní straně stěny byl vytvořen chodníček, který lemovaly provazy. Cesta tu vedla po kamenných a mokrých plotnách, na které kapala ze stěny voda. Po zdolání této poslední jištěné části na celé trase jsem došel na rozcestí cest č. 713 a 721. Chvíli jsem váhal, jestli pokračovat po cestě č. 721 vinoucí se po vrstevnici těsně pod kořeny vrcholků. Nakonec jsem se rozhodl co nejrychleji sejít až k široké cestě č. 724, co nejdříve mezi stromy. Kvůli dešti. V té chvíli zase začalo cedit, i když z boku na mne svítilo slunce. Schoval jsem se opět pod převislý kámen a v tom jsme zahlédl postavičky jdoucí po zmíněné cestě č. 721. Kde se tam mohly objevit? Že by to byli naši lidé? Nebyl jsem si jist. Zakřičel jsem na ně, ale neozývali se. Asi mne neviděli. Doufal jsem, že to naši jsou. Znamenalo by to, že sešli lehčí a kratší ferratou Vecchio. To by bylo velmi rozumné. Já upaloval dolů přes šutry a posléze kořeny kleče. Chvílemi na mne svítilo sluníčko, chvílemi padala voda. Čím více jsem byl dole, tím bylo tepleji a příjemněji. Cestou jsem potkal pár nebožáků, kteří stoupali. A pak už tu byla široká cesta č. 724 a skupinky houbařů. Úplně jiný život. A já upaloval dál ve snaze dostat se k autobusu v normovaných 18:00 hodin. To se mi nepodařilo, propískl jsem 5 minut. Naštěstí bus nestál na parkingu, ale v centru městečka San Martino, kudy jsem procházel. Tak jsem se dostal k pivu vlastně o pár minut dříve. Ve stejnou chvíli proti mně přicházelo čelo naší lezecké skupiny, mladší jádro SAPu. Byli to ony postavičky, které jsem viděl nad sebou. Sešli ferratou Vecchio. Ne však všichni. Jádro kolem Aleše muselo samozřejmě projít i ferratu del Velu. To by nepřežilo.