Pobaltí 2002: 2. den - hrad Trakai (Litva)
Většinu druhého - cestovního - dne jsme řešili otázku, dojedeme-li do cíle včas a stihneme-li předepsaný program? Časový harmonogram narušovaly hraniční přechody. Dvě hodiny, které jsme ztratili u přátel, Poláků, nás vehnali do ranního provozu ve Varšavě. To samozřejmě zpomalilo náš další postup. A opět nastaly problémy splacenými polskými záchody. A to před námi byla vzdálená polsko-litevská hranice, o které řidiči vyprávěli hrůzné báchorky. Varování mluvilo až o ztrátě čtyř hodin. Fuj. Tak si aspoň pamatujte, že polský hajzlík stojí zhruba jednu zlotku. Ty samozřejmě nikdo neměl vyjma banky Hanky Zelené. Někdo si půjčil, někdo pokropil širou polskou zem.
|
Polsko-litevská hranice byla samozřejmě s napětím vyhlížena.
Nejenom kvůli možným problémům, ale jako start našeho severovýchodního dobrodružství.
Prvním dobrodružstvím však bylo míjení mnohakilometrových kolon kamiónů ženoucích
se stejným směrem jako my. Mnozí řidiči se na nás dívali nevrle, protože měli
dojem, že je předjíždíme. To zapříčinila naše Liazka. Teprve když seznali, že jde
v podstatě o autobus, mírnili se. Setkání s celníky východnějších zemí byl zážitek.
Pro nás kvůli jejich liknavosti. Turista je pro ně stále obtíž. Kontrolu pasů činili
občas během hraní počítačových her. Horší zážitky měli řidiči, kteří byli
vystavení drobnému vydírání. Čekání mělo vytvořit psychickou situaci pro rychlejší
získání úplatku. A tak to probíhalo na všech ostatních hranicích Baltských států.
Naši řidiči na to byli připraveni. Především museli často čelit požadavkům na papíry,
o kterých nikdo moc nevěděl, k čemu mají sloužit. V takovém případě zvolili řidiči
taktiku ničemu nerozumět. Celník většinou časem vyměknul a stačilo mu dát pár piv.