Pobaltí 2002: 2. den - hrad Trakai (Litva)

Bohužel toto vše znamenalo čtyřhodinové zpoždění proti harmonogramu. Po 16. hodině jsme byli konečně v LITVĚ. Ujížděli jsme chudou příhraniční krajinou a počítali čas, kam jsme schopni v limitu dorazit. Autobusu a řidičům se naplňoval 22hodinový výkon, po kterém přichází 8hodinová čekací pauza. Hrozilo nám, že zůstaneme viset někde mezi poli a jedinými civilizovanými "bytostmi" budou čápi. Návštěva Vilnijusu ten den byl již nerealizovatelný sen. Šlo o to dorazit aspoň k hradu Trakai. To se nakonec povedlo, ale skutečně v hodině dvanácté. A možná i minutku po ní. S blížícím se hlavním městem Litvy (Trakai je zhruba 30 kilometrů vzdálený) se chudoba krajiny přeciť jenom měnila k lepšímu a našim lidem neuvyklým ještě větší chudobě dál na východ se ztrácel z obličeje depresivní výraz. Nebyli jsme na konci civilizace. Země čápů na tom nebyla zase tak špatně, jak se zdálo prvních 100 kilometrů.

Vzhledem k pozdní hodině jsme hrad litevských knížat TRAKAI pouze obešli. Byl velmi hezký, byť daný dohromady v nové době. Pro ty, co byli s námi již v Polsku a viděli tudíž Malbork, to byl trochu odvárek. Ale hezký. Byli jsme již v turistické zóně, na pobřeží proti hradu balili stánkaři své giftárium. První z nás, co chtěli ochutnat místní pivo, zasedli do jedné restaurace, před kterou vyhrával školní sbor muzikantů. Většina hostů byli příbuzní školáčků. Naproti nám seděly tři dobře vyhlížející ženy staršího věku (hahahaha). Dali jsme se do debaty. Tu vyvolala neschopnost personálu rozumět nějaké světové řeči (což platilo téměř obecně po celém Pobaltí). Snažili se rozumět, ale spíše si domýšleli. Domluvit se litevsky byl nesmysl, i když mají po nás - Češích - čárky a háčky. A rusky jsme zase neuměli dobře my, bohužel (vyjma těch, co teprve "nedávno" opustili školy). Starší občanka proti nám uměla jakžtakž německy a polsky. Když k tomu připočteme litevštinu a ruštinu, lingvistka. Polštinu se učila povinně ve škole.

Bus byl zaparkován na parkovišti na pevnině kousek od hradu Trakai. Vedle silnice na kraji jednoho z jezírek jsme si rozdělali ohníček a mydlili se s komáry. Boj s nimi se odehrával i dál, pod širákem, který v mnoha případech vyhráli nakonec komáři. Někteří z nás se snažili poznat okolí o něco víc. Například David M. jako aktivní sportovec si proběhl svých 26 kilometrů a já s Reifovými šel do pobaltské restaurace na první větší ochutnávačku. Bohužel národní specialitu cepelíny neměli. Hanka si však dala jejich řepnou polévku zvanou šaltibarščia (3,50 litů). Řepná polévka měla ďábelskou barvu. Vypadala spíše jako rozmačkané světle fialové jahody. Na hladině ležel kopeček zakysané šlehačky nebo smetany a všudypřítomný kopr. Co je však podstatné: polévka se podává studená stejně jako druhá místní specialita, a to polévka ze salátových okurek. K polévce na zvláštní talířek dostala Hanka ještě teplé brambory. Vskutku zajímavé. A nechutnalo to špatně. Já objednal tradiční pečené kousky chleba s česnekem a sýrem, kterým se zde říká duona (3,90 litů). Vedle toho jsme si postupně objednávali národní nápoje, něco mezi likérem a vodkou. Některé sladší, jiné alkoholičtější. A nyní si uděláme zpětně malou procházku pitím, jehož názvy jsme si zapamatovali: starka (2,60), dainava (2,50), bobelini (3,00), rubelius (3,80). Prodává se na váhu, tzn. 50 g nebo 100 g. 50gramový obsah je náš velký panák. Cenu si vynásobte kursem zhruba 1 lit = 8 Kč. Pro doplnění ještě cena pressa činila 2,50 litů a lahvičky stolní vody vitel 3,50. Ve třech jsme to pořídili za 30 litů, tedy 240 korun. A že prej v Pobaltí bude podstatně dráž než u nás!

A ještě drobnou poznámku na konec dne. Ten večer mi k ránu první litevský "pobuda" sebral nedopitou láhev vína, kterou jsem měl pod širákem vedle spacáku!