Pobaltí 2002: 5. den - Tartu, Peipsi Järv (Estonsko)

Samozřejmě že jsme se mnohokráte sami sebe ptali, jsme-li již ve správné vesnici, nebo ji už opouštíme? V každém případě byly vesničky na pobřeží jezera poměrně chudé, žijící asi z rybářství. Náměstí v Kallasté označovala asi socha uprostřed zelené plochy. Pod náměstím byl kousek písečné plochy a nekonečné plochy Peipsi jezera. Lodím se na něm asi moc nedařilo, nebyla žádná vidět. A to se přitom jezero lámalo až za obzor!

Ve vesnicích tu hospodu nepotkáte, nejsou běžné. Když jsme našli otevřený krám, který vlastně slouží také jako k místo k popití, byl to zázrak. Bylo jich málo. Zato byly dobře vybavené a pití bylo samozřejmě chlazené. Naštěstí na cestě do Kauski dvě takové prodejny byly. V jedné jsme se pustili do ochutnávání místních piv. Šlo především o značku Saaremaa. Prodavačka furt mlela jediné slovo "strong". My nevěděli, co má na mysli. Teprve při pití jsme zjistili, že v Pobaltí se piva odlišují podle stupně alkoholu. Hned jsme sumírovali chabé znalosti v této oblasti a nakonec si dali dohromady, že naše 12náctka má kolem 5 % alkoholu. Saaremaa mělo 10. Téměř jako víno. Nebylo divu, že nám prodavačka dokola opakovala strong. Horší ovšem bylo, že pivo bylo hodně sladké. Dopít jej byla dřina.

Od městečka Mustvee jsem si sliboval, že bude plné rybářů, neboť na mapě byla u něj malovaná kotva. Ukázalo se, že je rybářské jako ostatní. Pár větších člunů, k tomu malá hala nějakého téměř zašlého provozu, kde zpracují asi deset ryb do měsíce a to bylo vše. Po nějaké hospůdce, kde by si člověk mohl zakousnout rybičku, ani vidu. Bohužel jako všechna ostatní městečka ani Mustvee žádnou náves nemělo. Na průjezdní třídě, což byla spíše šotolinová cesta, stálo však mnoho hezkých a typických domů. Jak jsme se dozvěděli, jde o zděné domy, které jsou nakonec "obaleny" dřevem. A povětšinou žlutě nebo zeleně natřeny. Všechny připomínají ruské dači. Na mnohých trůnily satelity. A kolem domků stály všudypřítomné haldy naštípaného dřeva. Zima je asi v Pobaltí za dveřmi již v červnu. Vzhled rybářského hnízda kazily nízké a ošklivé činžáky z ruských časů včetně rozbitých plechových garáží.

Do cíle v Kauski jsme dojeli v pohodě. Kluci čekali s autem na kraji tohoto jezerního letoviska a zajeli s námi na parking k vodě. Běžní hosté tu ještě nebyli, pouze školní mládež. A komáři. Po večeři a naložení kol jsme nabrali kurs sever a směřovali definitivně k nejvyššími bodu naší cesty. Cesta to byla trudná. Ani ne tak kvůli placatosti, ale kvůli okolí za okny. Především průjezd městem Kohtla-Järve, kde byla mamutí fabrika - podle všeho na zpracování hořlavých břidlic - byla ukázkou následků socialismu ve velkém městě. Kohtla-Järve působilo tak, jak kdyby bylo nedávno vybombardováno. "Ruské" baráky byly nesmírně omšelé, vymlácené, všude kol zarostlé plochy, věci bez ladu a skladu, minimálně polovina fabriky bez práce a se zastavenými stroji. Byl to velmi bezútěšný pohled. To vše jsme si mohli prohlížet dlouho do noci, neboť jsme byli ještě více na sever a ještě více pod vlivem bílých nocí. Ani průjezd městečkem Kunda - až na humor - nebyl moc příjemný. Opět mamutí podnik, ale asi taky ne celý v provozu. Radši dál. Vjeli jsme do Národního parku Lahemaa a doufali, že někde kolem hradu Toolse najdeme místo na nocleh. Nenašli. "Parkovací" možnosti téměř žádné, přístup k moři nulový. Až teprve v jakési díře Eisma jsme s jistým narušením soukromého pozemku - byť u rozestavěného domku -  našli místo k zalehnutí. Za světla a komárů.