Pobaltí 2002: 6. den - NP Lahemaa (Estonsko)

Na pobřeží se rozkládala spousta rekreačních středisek. U majáku byl však volný přístup k moři. V té době jsme zrovna postrádali Honzu Jelínka, který šmejdil někde po kraji okolo nás. Zato jsme již mezi sebou dlouho měli Davida, kterou po bitvě s lesní havětí opustil definitivně borové pralesy a vrátil se na asfaltový svět. V přísně protestantské zemi jsme nahatí obsadili kdejaký šutr na pobřeží a smočili se. Moře bylo studené. Bobo a Jirka Hora na nás shovívavě hleděli ze stínu majáku. Ostudu jsme zakončili v místní prodejničce a lili do sebe estonské pivo. Bylo vedro. Kousek za Käsmu jsme to střihli lesem podél jezera Käsmu. To byla velmi příjemná projížďka. Čekala nás však dlouhá cesta podél zálivu Eru-Laht. Rozhodli jsme se totiž dojet si ještě na jeden poloostrov, Purikarinem. Do vesnice Kasispea bohužel vedla cesta po nepříjemné šotolině a jízda ubíhala pomalu. Tak jsme se nakonec na špičku poloostrova vykašlali a namířili to rovnou do cíle, městečka Loksa. Byli jsme tam v 16. hodin, což byl i náš cíl toho dne. Lidé měli samozřejmě možnost si na výběžek zajet, ale nikdo již neměl chuť. Řidiči měli pro nás vyhlédnuté místo u moře a všichni chtěli do vody. A představte si, moře bylo tentokráte teplé. A vítr foukal. Náš přítel proti komárům.

Večer jsme se rozdělili, jedna část zůstala u busu a pěla při kytarách, část šla do města. Loksa byla díra, i když je v ní veliká opravna námořních lodí. Tudíž zde bylo i rozsáhlé sídliště činžáků velmi omšelých. Ale na "díru" bylo v Lokse neskutečné množství restaurací, čtyři či pět. Pravda, byly to spíše takové nálevny, či kiosky. Do jedné Ivo odmítal jít. Asi to bylo na "nože". Tak dlouho jsme hledali, že kromě diskošky zůstala nakonec otevřena jediná. Ale bylo již hodně pozdě. A světlo od bílé noci. Obsadili jsme vnitřní kutloch jediné otevřené restaurace a začali se věnovat místnímu jídelnímu lístku. Semtam nám chtěl nějaký místní štamgast poradit, ale měli dost nakoupeno. Nebylo jim slova rozumět. Kliku při objednávce měla Hanka. Dala si tradiční soljanku, kterou jsem ohodnotil jako nejlepší v Pobaltí. My chlapi jsme si dávali rundy estonské vodky, jejíž název zněl zhruba Valga (9 EEK, tj. 18 Kč). Číšník se dušoval, že je výborná. Nebyla špatná. Poprvé jsme viděli nalévání přímo u stolu pomocí kovové odlivky. Objednali jsme si k ní rybičky, které samojediný číšník musel rychle stvořit. Byl rád, že jsme k nim chtěli jenom chleba. Na více asi neměl čas. Chleba byl tradiční černý. Je běžně podáván k téměř každému jídlu. Ryba byla velice prostince  upravená, možná filé v lehce zbarvené strouhance, jakoby nedopečené (25 EEK). Ale nebylo to špatné. Cestou k busu jsme si ještě koupili v krámečku (jsou zde velmi dlouho otevřené, i když občas zavírají dříve, než píší na cedulích) specialitky, z nichž nejlepší byla ta moje. Jakési estonské preclíčky. Někdo z našich je popsal jako pocukrovaný klih. Samozřejmě že je lidi nakonec sežrali. Pravda, trvalo to několik dní. Domů jsme je ale nevezli.

A naši u moře hráli. Pro místního bývalého kapitána rybářské lodi, nyní v důchodu, to byl údajně největší koncert v jeho životě. Tvrdil nám, že až to bude večer - když bylo všude kolem světlo - vyprávět babuške, že mu nebude věřit. Že se účastnil koncertu, který na březích Baltského moře pořádali Češi. A měl radost. A ještě větší měl druhý pobuda, který mi pod širákem štípnul další nedopitou láhev vína. Ať se mu slavně žije!