Pobaltí 2002: 8. den - ostrov Saaremaa (Estonsko)

Vrátili jsme se zpátky na asfalt. Což bylo poněkud dobrodružné. Veronika se potkala se svým prvním řádným psem. Já si jel v poklidu vepředu a najednou kolem mne prosvištěl zbytek skupiny s výkřiky "Makej!" Veroniku údajně málem sežral pes. V trysku jsme dojeli na silnici. Dál nám však hlavou vrtalo, kde je ten zatracený mlýn, když je na mapě zakreslen kousek od silnice a my jeli aspoň tři kilometry? Nezahnuli jsme do lesa předčasně? Popojeli jsme blíže do vesnice a narazili na ceduli, která mlýn avízovala. Tak je tady bestie! Stačil pohled doleva a on stál kousek od silnice. A také kousek od cesty, kterou jsme zbytečně vjeli do lesa. Slovně jsme to okomentovali a dojeli k němu. Kousek od nás se courala Verčina sobaka. Mlýn musel být ještě nedávno hospodou. Ve třech patrech byly stoly a židle, ve vstupní místnosti byla pípa a šatna s ramínky. Nepovedený komerční záměr? Popojíždějíc po vesnici jsme zjistili, že nejsme vůbec v oblasti Käesli, ale ve vesnici jménem Sömera. My byli úplně jinde! Na jiné silnici! Ještě že jsme se v tu chvíli neúčastnili žádného orientačního závodu!

Vrátili jsme se zpátky do Koguly a vydali se směr Körkkula a také konečně Hirmuste. V té chvíli nás začal trochu tlačit čas. Ne že bychom měli problémy s dojetím, ale my hledali opět restauraci s rybičkou! A tu jsme očekávali na pobřeží. Z tohoto důvodu jsme mašiny nakopli a vyrazili po asfaltu, který za první vesnicí přešel v šotolinu. Cesta dokonce stoupala. Ale hlavně bylo před námi 18 kilometrů, které jsme potřebovali rychle zdolat. Rovinky táhnoucí se lesy byly nekonečné. A navíc na sebe hnusně navazovaly. Vytvořili jsme skupinku a táhli holky v "háku". Za hodinu jsme byli zpátky na hlavní, u moře poblíž vesnice Tehumardi. Zde se trať stočila zpátky ke Kuressaare. Výhodně jsme jeli po větru a v oblasti Mändjaly na restauraci skutečně narazili. Byla jediná široko daleko. A to jsem si myslel, že na místních plážích bude turistický ráj. Nebyl. Šlo o přírodní pláže bez jakékoliv infrastruktury. Jediná restaurace na cestě však byla výtečná. Byla součástí luxusního hotelu. A byly rybičky! Někteří si dali lososa s koprovou omáčkou, my znalí jsme zkoušeli jakousi rybu se špekem (85 EEK) A dali jsme si poprvé i pelmeně (35 EEK, tj. 70 Kč). Místní úprava byla zajímavá. Byly smažené se zakysanou smetanou. Báječné!

Převoz zpátky na pevninu proběhl bez problémů. Přístav v Kuivastu byl volný, protože všichni ostatní směřovali automobily naopak na ostrovy. Byl pátek. Jeli na víkend. My jeli zase proti proudu. Bez bukace jsme platili pouhých 400 estonských korun za bus. V 19:30 jsme byli na druhé straně ve Virtsu a mazali po pevnině ve směru na Pärnu hledat nocleh někde na pobřeží zálivu Riia laht. Před vesnicí Karose jsme odbočili na jihovýchod a vytvářeli gejzíry na prašné cestě (druhý den jsme to setsakramentsky poznali na kolech). Jistota, že je dlouho světlo a že si můžeme dovolit hledat místo na spaní až do půlnoci nám umožnila se na cílové místo soustředit. Otázkou zůstávalo, kam nasměrovat tip? Kvůli riziku zarostlého pobřeží. Podle mapy jsme vytipovali rybářskou vesničku Matsi na vedlejší odbočce. V mapě u ní byla zakreslena kotvička. A měli jsme kliku. Ve vesnici jsme narazili na přírodní parkoviště, o které jevili zájem i jiní. Náš bus jej však téměř celý zabral. Navíc jsme se zmocnili stolu s lavicemi. Za zavřeným prodejním kioskem jsme objevili hromadu nasekaného dříví a trochu jí ulevili. A k ohni patřil zpěv.