Pobaltí 2002: 9. den - Virtsu-Pärnu (Estonsko)
Naše bicyklistické orgie se stupňovali. Opět nás čekala jízda na kolech hned od rána. Bylo domluveno, že autobus na nás počká v poledne na cestě, v městečku Pootsi (mnemotechnicky "po otci"). Abychom si nacpali do žaludků teplý oběd. Pravda, skupinky začaly počítat kilometry, protože některé zadky už byly otlačené a trasa nebyla úplně krátká. Část jela omrknout maják v Matsi, bohužel byl pozemek kolem něj obehnán. Další cesta utíkala po rovině jako po másle a zdálo se, že u busu budeme o hodinu dříve. Na křižovatce do Kilgi jsme řešili, jak si
trasu prodloužit, abychom u autobusu netrčeli. K pobřeží nebo do vnitrozemí? "Jádro druhého" kupé se rozhodlo pro vnitrozemí. Chtěli jsme
objet jezerní oblast Jaerumetsä soo. U hřbitova ve vesničce Ranniko |
jsme
odbočili doleva na lesní cestu. Druhá skupinka pokračovala dál po silnici a spíše směřovala
k pobřeží. Naše cesta vedla lesy a lesy a lesy a ničím jiným. Věděli jsme, že
cestou na sever jsou míjíme močály, doufali jsme však, že při návratu na jih konečně
jezera uvidíme. Jenže jsme vyjížďku do lesů špatně spočítali a cesta se jaksi protáhla.
Že byly cestou skvělé lesní jahody nikoho neuchlácholilo. Čas ubíhal a oběd se
vzdaloval. Snažili jsme se najít nějakou zkratku, abychom unikli z
nekonečných
vnitrozemských lesů Estonska. Nakonec jsme ji našli, ale to už toho měly holky plné
zuby. Navíc ve vesnici Tőhola se neobjevil asfalt, ale pouze šotolinová silnice s
pásy písku. Nejhůře na tom byla Veronika, kterou zlobilo koleno. Na nikoho se nezlobila,
ale měla toho asi dost. Nezbývalo, než jí posledních šest kilometrů na šotolině tlačit.
Ne že by to nedojela, ale zbytek nevěděl, co se s námi děje. A také někde v estonském
prostoru před námi existoval teplý oběd. V nejhorším ho budeme mít studený, jsem si
říkal. Naše chyba. Jenže když jsme dojeli na hlavní silnici, chybělo nám stále 12
kilometrů a bylo nutno svištět dál. Pomoc Veronice pokračovala, aby si úplně nezničila
koleno.