Pobaltí 2002: 9. den - Virtsu-Pärnu (Estonsko)

U autobusu se bohužel ukázalo, že řidiči čekali s jídlem na naši skupinu a tak to bohužel druhá skupina odnesla. Tím se jí naboural pracně propočítaný harmonogram. To bylo samozřejmě nepříjemné. Do oběda jsme natočili již 65 kilometrů a bylo jasné, že ten den to půjde přes stovku. Však také Veronika rozumně pokračovala busem. My ostatní jsme se pokoušeli probít podél moře. Mělo to však obvyklou "ašíbku". Samotné moře bylo vidět málokdy. A navíc se jelo po šotolině plné kamenů. Zadek dostával zabrat. Naše opožďující se skupina se po obědě nejdříve vydala na výběžek Torialotsi, který nám kvůli slušné restauraci doporučili Olina Z. Dojeli jsme nakonec útlého poloostrůvku doufajíce, že cestou narazíme na odbočku podél moře. Nenarazili. Museli jsme se vrátit zpátky do Pootsi a pokračovat ještě chvíli po hlavní cestě, než se nám podařilo k moři sjet. Cesta většinou stejně u hladiny moře nevedla. Nejblíže na prstíček jsme se k němu dostali v přístavu Liu (Liu sadam), kde jsme dojeli až na konec útlé kosy Kirikunina. Vyfotili jsme se nedaleko ptačího hnízdiště. Rozhodli jsme se jet ještě chvíli dovnitř zálivu Pärnu laht až do místa zvaného Koti, kde měla být podle mapy hospůdka. Nebyla. A to už jsme měli šotolinového kamení plné zuby. Vrátili jsme se na asfalt s cílem co nejrychleji dosáhnout lázeňského střediska Pärnu. Rybička opět volala. Do střídání v háku - byť krátkodobě - jsme zařadili i holky a mastili to na plný kule. Naše řady rozrušila mršina na silnici. Ne že bychom ji přejeli. Rozhodli jsme se jí věnovat supí studium. Vznikla domněnka, že jde o bobra. Pak přišlo na řadu sele, jenže mělo drápy a zuby a žádný rypák. Pes? Nakonec se odborné kolokvium nad mršinou dohodlo na tom, že je tchoř. I můj hlas platil. Ježíšmarjá, jak vlastně tchoř vypadá?

Před PÄRNU jsme najeli na čtyřpruhovou komunikaci a mydlili to jak na Závodu míru. V 17:00 jsme byli v centru. Trochu času v tomto provinčním, ale milém městečku jsme ztratili rozhodováním, kde usednout. Rozhodující podmínkou byly pelmeně. Museli jsme kvůli nim poodjet z centra, kde bylo plno hospůdek se zahrádkami. Byly však plné a vařili spíše pizzu. Správný podnik jsme našli na okraji rozlehlých parků táhnoucích se k lázeňské čtvrti na kraji moře. Měli pelmeně! Tentokráte nejenom smažené, ale i vařené. To bylo radosti. A k tomu tradiční Vana Tallin a bylo vyhráno. Vařené pelmeně se zakysanou smetanou byly ještě lepší než smažené. Tradičním jednoslovným hodnocením: Byly vynikající! Bohužel jsme opět přišli o něco později k busu. Naštěstí tentokráte na nás nikdo nečekal. To bylo dobře. Pak už to šlo naráz. Šup do moře a do vln, které zvedal vítr. Představte si, voda byla teplá! Fakt. A šup kola do valníku a hurá do Lotyšska!

A pak začalo největší dobrodružství naší cesty. V poslední vesnici před estonsko-lotyšskou hranicí jsme se měli setkat s Honzou Jelínkem, který si ten den chtěl udělat veliký okruh. Vesnice se jmenovala Arutsme, Honza tam měl být nejpozději ve 20:00. Navíc dostal "zákaz" překročit hranici. Vše bylo jasné až na to, že ježdění od Arutsme k hranici, zpět, do vedlejší vesnice a zase zpátky nám nepomohlo Honzu najít. Autobus jsme zaparkovali na smluveném místě u pumpy v Arutsme a čekali. Zbytečně. Časem jsme zalarmovali estonskou policii a českou ambasádu v Tallinu ve snáze prověřit policejní stanice a nemocnice. Velký chural se rozhodl zůstat na místě tak dlouho, dokud nějakou informaci nezískáme. Ten večer určitě všichni usínali s myšlenkou na to, kde asi Honza spí.