Pobaltí 2002: 11. den - Kuršská kosa (Litva)
Správný závěr má být vrcholem. Doufám, že návštěva Kuršské kosy a tím pádem NP NERINGA tím vrcholem byla. V 10:00 jsme všichni pohromadě opustili bus a vydali se směr KLAIPEDA. Důležité bylo najít ferry a dostat se přes zátoku na Kuršskou kosu. Vzhledem k nočnímu ježdění po městě to bylo jednoduché. Jeli jsme pohodovou cestu nejdříve podél pobřeží, poté podél rozlehlých loděnic i stezkami, kudy chodili určitě místní lidé do práce. Loděnice jsou rozsáhlé. Klaipeda je přístav, jak má být. Tím pádem ovšem loděnice zabraly podstatnou část příbřežní části a město vlastně od moře odřízly. Plavba trajektem kousek od centra byla chvilkovou záležitostí. Za 15 minut jsme byli na druhé straně. Ještě jsme stanovili čas posledního trajektu pro zpáteční cestu (17:15), abychom stihli večeři v 18:00, a mohli jsme vyrazit. Hledání směru není na čtyři kilometry široké písčité nudli nijak složité. Kosou vede jediná asfaltová silnice. Chvíli po východním, chvíli po západním pobřeží. Vyrazili jsme v tradičních útvarech, většina seskupená kolem prvního kupé, a menšina (evidentně z nás někdo páchnul) kolem jádra druhého. A rozdíl to byl značný. My jeli napřed, oni za námi. Kuršská kosa byl vůbec nejhornatější terén v celém Pobaltí. Objevovali se před námi neskutečné značky varující před prudkým klesáním či stoupáním. Jestli se dobře pamatuji, někde bylo 6,5 %, v jednom místě dokonce devět. A my kroutili hlavami, zda-li je to vůbec možné v takových placatých zemích? To udělaly duny. Cesta vlastně vede mezi nimi a občas přes ně. Dlouho to jsou takové nenápadné kopečky. Nejvyšší z nich je kousek vyšší než 60 metrů. To je kopec! Duny jsou zpočátku zarostlé, pokryté lesy. A tak jsme bez zahlédnutí nějaké písčité "bábovičky" dorazili do první vesničky Jodokranté. Na ní bylo vidět velký postup turistické civilizace. Byla učesané, přímořské louky, chodníky, lavičky a sochy upravené a poměrně hodně restaurací vedle sebe. Turistů moc nebylo, koneckonců škola ještě stále běžela. Přední skupinka ochutnávala bliny, místní palačinky, a zadní si objednala rybičky. Jídlo vypadalo velmi chutně a zadní skupina hnusně mlaskala. Kromě chudáka Karla, na něj se nedostalo. Musel si objednat nadvakrát. Protože druhá skupina jedla déle, naše se dostala opět dopředu. Jako hlavní atrakce toho dne jsme si podle průvodce stanovili 23. a 32. kilometr. Na prvním měla být restaurace s nádherným rozhledem, na druhém umírající duny (také s restaurací). Vyplývalo to z průvodce napsaného pro Olympii. |
