Pobaltí 2002: 11. den - Kuršská kosa (Litva)

Cesta je lemována informačními tabulemi, které popisují blízké okolí. Problém Kuršské kosy a NP Neringa spočívá v tom, že se nesmí z cest. Jinak hrozí vysoká pokuta. Dlouho to vypadalo, že jediné, co poznáme, jsou pouze ty tabule. Ale pak přišel 32. kilometr těsně před městečkem Pervalka. Stál za to! Restaurace tu žádná nebyla, ale umírající duny byly zážitek. Vyjeli jsme na kolech po hatích na dřevěnou vyhlídku a dál pokračovali pěšky mezi dřevěnými kůly označujícími povolený postup mezi dunami. Jako na horách. A to i tehdy, když zadul "uragán". Písek velmi nepříjemně řezal kůži. Při sjezdu po hatích jsme se pokoušeli sjet všechny schody. Z naší skupiny to nakonec dokázal pouze David. Já jsem nejtěžší úsek přehupkal, zatímco Ivovy dva pokusy skončili čumákem v písku. Holky rozumně na mé doporučení slezly.

A pak už jsme dojeli do Pervalky, kde jsme doufali ve střet s jednoduchou vesnickou hospůdkou. Došlo k němu! Vařili rybičky. A výborné. Sluníčko svítilo. Všechny naše skupinky postupně dojížděly, protože toto místo si všechny zvolily za místo zpětného návratu. Ještě před ním se nechala část unést místní toiletou (otrlcům z Ukrajiny tolik nevadil, viděli holt horší). Pohoda na pobřeží končila. Před námi bylo zhruba 40 kilometrů zpátky k trajektu bez časové rezervy. Všechny skupiny musely roztočit pedály a holky musely pálit v háku. Naše doposud přední skupinka se ocitla na chvostu. Pánové vytvořili před holkamy větrný štít. Zvláště kvůli Veronice, která se odvážně rozhodla opět absolvovat jízdu na kole, přestože ji koleno zlobilo. Asi si chtěla mermomocí udělat další stovku. Poslední kilometry jsme skutečně pozorně odpočítávali. Nakonec jsme měli ještě 10 minut k dobru. V 17:30 jsme už byli na druhé straně a zkusili se projet městem a něco vidět na závěr z Klaipedy. Ale nešlo to. Na kolech to bylo složité. Vzdali jsme to a obrátili kola k busu a k večernímu jídlu.