Dolomity 2003: 1. den - sentiero Gustavo Vidi + Claudio Costanzi

Teprve zde ve skutečnosti začínala ferrata Sentiero Claudio Costanzi, i když cedule označující její start byla již přes půl hodiny za námi. Později se ukázalo, že to nebylo až tak divné. Ono vlastně o ferratu nešlo. Zajištěných míst a lezeckých partií bylo skutečně na trase minimum. Však také někdo poznamenal, že malá skupinka VHTistů mohla jít v klidu s námi. To ještě nevěděl nikdo, o čem to všem nakonec bude. V každém případě za tímto sedlem stoupání pokračovalo. Bylo nutno dosáhnout mety 2800 metrů.

Zatímco se přicourával "zadek" skupiny, najedení odcházeli. A tak jsme vytvořili na cestě do dalšího sedla Passo di Val Gelada (2687 m) hada, který traverzoval bok hory Corno di Flavona (2914 m) a stále stoupal vzhůru. To jsme netušili, že v tomto druhém sedle nabere cesta ještě ostřejší kurs k nebi. A had se začal šourat až na neoznačený vrchol 2804 m, který byl nejvyšším bodem trasy. Cestu zpomaloval nepříjemný a přelévající se suťoviskový podklad, na němž prokluzovaly podrážky a bylo nutno sakramentsky zabírat.

Nejzajímavější část lezení se nacházela na cestě, které kroužila těsně pod vrcholy Sasso Alto (2890 m) a Cima Sassara (2892 m). Myslím, že někdy v té době vznikla poznámka, aby si Petr P. radši zavázal prsty, aby si od dloubání v nose nepřivodil problémy. Ani v tomto úseku se "obtížnost" ferraty nijak moc nezvýšila. Za Cima Sassara jsme zase již ve veliké pohodě sestoupili k Biv. Bonevecchio (2779 m). Pohled na hodinky vyvolával příjemný pocit kvůli dostatku času. Do konce celodenní túry nám zbývala spousta hodin. Bylo teprve 14:00. Tak jsme se u bivaku rozložili jako loupeživé vojsko a podruhé zakousli žvanec. Sluníčko hřálo a nebylo kam spěchat. Na návrat sestupovou cestou k Madonně nikdo nepomyslel. Vždyť jsme měli přeci už ferratu za sebou! A to slunce!