Dolomity 2003: 1. den - sentiero Gustavo Vidi + Claudio Costanzi

Jenže túra k sedlu Pracastron byla zradou. Od bivaku Bonevecchio se nám stavěl do cesty jeden nenápadný hřeben za druhým a jejich počet nebral konce. Jak stále pžibývaly, cesta do Folgarídy se zdála nekonečná. Až teprve těsně před sedlem del Vento (2582 m) skončily beznadějné pohledy do dáli marně hledající spásný sestup. To už byla pohoda dávno zapomenutý pojem. Než jsme se dostali konečně do sedla Pra Castron (2505 m), byla většina účastníků uchozena. Zpětně jsme si uvědomil, že průvodce nemluvil asi zbytečně o tom, že zbytek cesty má téměř po celé délce II. stupeň lezecké obtížnosti. Z hlediska lezení nuda. Ale z hlediska rychlého pochodu katastrofa. Po sestupech a výstupech, kde se často leze po čtyřech, se rychle jít nedá. Čas se najednou natáhnul a had se rozdělil na dva menší. Měli jsme za sebou vrcholky: Paradiso (2835 m), Cima Rocca (2830 m), Cima delle Innezze (2774 m) a Cima Tueno (2685 m). Naštěstí po zdolání ostrého stoupání na boku hory Cima Benon (2683 m) už následoval jen sestup. Už žádný výstup, asi prosili v duchu někteří již dříve. Kousek pod sedlem Pra Castron, přímo pod vrcholem Sasso Rossa (2655 m), na dohled Biv. di Pra Castron (2369 m) my vepředu zalehli a čekali na druhou skupinu. Když naše skupinka nabobtnala si na 15 lidí, po poradě se Zbyňkem S. jsme rozhodli, že na místě zůstane jenom on a počká sám na zbytek. My ostatní měli pochodovat dál. Jenže kudy?

Pavel S. prosazoval cestu č. 329. Důvod: Jistota, že se půjde po suťovisku. U cesty č. 365 suťovisko nemělo být. Dokonce se o dalším pokračování hlasovalo. Bylo to ale nemastné-neslané hlasování. Většina se pak vydala po cestě č. 365 a záhy začala kufrovat. Chudák Pavel na čele. V té době již nesloužila má mapa speciálka, další pokračování cesty na ní chybělo. V důsledku toho jsme se nakonec ocitnuli na "neslezitelném" srázu. Museli jsme se vracet a hledat správný směr. Suťovisko to stále nebylo. A možná to byla chyba. Cesta č. 365 padala totiž přes kořeny, skalky a keře. Sestup se nakonec ukázala vražedný. V té chvíli mne měl málokdo rád. Jednomu za druhým odcházela kolena. V jedné chvíli, ještě ne úplně na konci sestupu, jsme zjistil, že je již půl sedmé. No nazdar!

A to se během sestupu ještě mírně kufrovalo. Některé cesty na mapě ve skutečnosti chyběly. Přes utrpení poloviny členů čelní skupiny jsme se - jak jinak - nakonec dolů dostali. Zbývalo přijít na to, jak překonat hluboký zářez říčky T.Meledrio? A také kudy se vyšplhat na druhý vysoký břeh, na kterém trčela Folgarída (cca 800 m). I tohle postup zpomalovalo. Ke všemu na úplný závěr čekal všechny minimálně dvoukilometrový pochod po asfaltu. Sestup trval téměř dvě hodiny. Fuj! Úplně první dorazili do hotelu v půl osmé, poslední o hodinu později, za tmy.

Ošklivá tradice zůstala zachována. Mnozí účastníci byli odrovnáni již po prvním dnu. Večeře musela být posunuta až na 8:30. Originální návrat měli Hrabánkovi. Ti skončili u jezera Tovel, na odvrácené straně hor. V důsledku toho museli najmout taxíka a za 60 eur se dostali zpět. To byla darda. Ale nepotkalo je to zase poprvé. Konec v jiném údolí není u nich nic zvláštního.

Toho večera nás usedlo v baru po skončení večeře skutečně velice málo. Pouhých šest. Ostatní šli spát a někteří dokonce vyhlašovali, že další den nikam nejdou. Zůstalo nás posledních šest mohykánů, ale i my po druhém kole marguerity jsme další sezení vzdali a odloudali se unaveně do postelí. Blížila se půlnoc a my měli za sebou pochod delší než 10 hodin (podle plánu). Příště už bude první den lepší! Slibuji.