Dolomity 2003: 2. den - sentiero Alfredo Benini

K tomu bylo potřeba obejít podstatně více vrchol Cima Grosté a dosáhnout štěrbinu Bocchetta dei Camosci (2774 m). I terén za ní příliš brzkou ferratu nesliboval, ale nebezpečí pádu kamenů nás přimělo nandat si minimálně helmu. Někteří si vlezli i do úvazků. Cesta č. 305 stále stoupala teď již v zářezu boku Campanile dei Camosci (2856 m), až se překvapivě objevil ostrý převis pod vrcholem Cima Faulkner (2988 m). Zde byla konečně hledaná ferrata A.Benini .Lezla se dolů, zhruba sto metrů. Byla hezká, příjemná, obtížná ale není. Za mokra může být nepříjemná. Však jsme si někteří nebrali ani úvazek. V závěru nabídla dvě možnosti finálního sestupu. Ten těžší a příkřejší byl skryt za skalou, takže nepozorný lezec sleze tím jednodušším. To se samozřejmě některým našim lidem stalo. Pokud se to stane, není problém vylézt zpět a slézt náročnější část.

Poté se terén znovu zvedl a kroutil v krátkých zářezech až na nejvyšší bod cesty 2900 m přímo pod vrcholem Cima Faulkner (2988 m). Následně bez problémů klesnl do neoznačeného sedélka. (Toto vyprávění vyplývá z klimatických okolností léta 2003, které bylo velmi teplé a mnohá sněhová pole byla podstatně menší než jindy.) Zde šlo buď pokračovat v úpatí vrcholu Cima Sella (2915 m) se závěrečným krátkým výstupem až do sedla Bocca del Tuckett (2649 m) a dále cestou č. 303 přes ledovec Vedretta di Brenta k chatě Rif. Tuckett (2272 m). My jsme zvolili okamžitý sestup ze sedélka cestou Sentiero Dallagiacoma. I ta má vést podle map krátce přes ledovec Valesinella, po tom ale nebyla ani památka. Místo toho běžela zpočátku přes skalní lavice, kde bylo potřeba hlídat směr. Ten byl v některých místech vyznačen pouze pomocí mužíků bez červených puntíků (asi kvůli ledovci). A protože jsme celý úsek od lanovky zdolali za dvě hodiny, sedli jsme si na veliký kámen a dali si svačinooběd. Bylo koneckonců pravé poledne. A kámen se vršil těly účastníků zájezdu. Mnozí ani nechtěli jíst. Vidina blízké chaty je asi táhla dál.

Následoval pohodový přechod kamenné plošiny k nástupu posledního ostrého sestupu, kde má cesta Dallagiacoma charakter ferraty. Dost dlouhé úseky jsou zajištěny lany. Dole, pod katedrálou vrcholu Castelleto superiore (2654 m) jsme narazili na odbočku vedoucí k ferratě SOSAT.

Tady se musím na chvíli v popisu zastavit. V průběhu dne lidé pookřívali a můj nápad ještě na závěr projít zmíněnou ferratu se na jednou kdekomu líbil. Však jsme také v čelní skupince o tomto nápadu chvíli vážně přemýšleli. A pak padlo zásadní a důležité rozhodnutí: Tento den patří pohodičce, takže konec ferrátám! A nabrali jsme směr rovnou k chatě Tuckett. Stoly byly obložené Italy a posléze i Čechy, jak docházely naše roztroušené skupinky. Sluníčko nemělo chybu a tak jsme si dali další rundu grande bir. S terasy byly pěkné rozhledy, především zpět na ledovec Vedretta di Brenta Inferiore pod sedlem Tuckett, který byl zaflákaný vápencovým prachem a vlastně ledovcem moc nebyl. Byla vidět i značná část ferraty SOSAT. Od chaty se zdála nicmoc.