Šlapárna jako za stara 2003: 1. den - PP Jesenice

Kolem osmé hodiny se nás místní začali ptát, kdy začne muzika? Zdá se, že jim hostinský slíbil téměř koncert populární folkové kapely. Tak kluci začali opatrně hrát. V hospodě bylo dosti kraválu. Chvíli se nás místní 180letá barmanka snažila přesvědčit, že hrací automaty nemůže vypnout. My jsme ale chtěli  vypnout reprodukovanou muziku z radia. To se nám snažila tvrdit, že také nejde. Její mladá kolegyně to dokázala hned. Knoflíkem. Ti, co začali jíst teprve v této chvíli, měli kliku. Od ostatních dostali soupis jídel, kterým se mají vyhnout. Byl dost dlouhý. Vrchol místních představ o pohostinství byla objednávka bílého vína. Na stojanu  měli slušnou nabídku. Ale k údivu objednatele sebrali láhev ze stojanu a dostal ji teplou. U červeného to nevadilo, ale u bílého to byl zajímavý postoj. Nezbývalo než jej dát za okno. To mělo aspoň tu výhodu, že bylo stále lepší a lepší. Problém byl v tom, že od každého vína na stojanu měli pouze jednu láhev. Ještě klika, že pivo nedokázali zkazit. Ostatní se nakonec uchýlili k bavorákům.

Celý večer nás provázela únava. Já sám jsem si šel kolem osmé na chvíli lehnout. Ale nakonec se nám muziku podařilo protáhnout až do půlnoci. To už nám hospodská sdělila, že když nepijeme, tak budou zavírat. To bylo zajímavé sdělení, protože hospoda byla docela plná i bez nás. Zaplatili  jsme a v půlnoci jsme se začali vytrácet. Ukázalo se však, že majitelka by chtěla poslouchat kytaru snad až do rána. A dokonce Boba ukecala na další tři písně. Chtěla furt a furt, ale měla utrum. Byli jsme moc unavení a navíc jednání  hospodských v nás vyvolalo smíšené pocity.

Naštěstí pokoje byly čisté!