Massif Central 2003 / 5. den: přejezd Causses, večer v MeyrueisSte-Enimie jsme si vyfotili z mostu a pokračovali rychle dál. Čas ubíhal a silnice D 986 - mizera jeden - šla pěkně nahoru. A furt a furt, kilometr za kilometrem. Měl jsem trochu obavu, jestli je průjezdná, protože jsme nad sebou slyšeli něco jako odstřelování. Vozovka byla úplně nová a kvalitní. A auta po ní jezdila. Průjezdná tedy bude. Pod námi se stále více objevovala krása soutěsky Tarn a zvláště zákruta Cirque de St-Chély. To byl skvostný pohled. Asi po čtyřech kilometrech jsme narazili na dělníky a stroje, které přerušily napříč vozovku hlubokou škarpou. Dělníci nám přenesli kola. Ale jak to přejížděla auta? Že by to vždy znovu zahrnuli a odhrnuli? Nebo občas přes díru přehodili mostek? Nevím. Díky tomu nás však auta míjela jen občas. Vrchol ne a ne přijít. Už jsme viděli kolem sebe téměř náhorní plošinu na druhé straně kaňonu, ale konec stoupání stále v nedohlednu. A pak tu byl, konečně. Po šesti kilometrech stálého, byť ne krutého stoupání. Záda však bolela. Už jsme byli na kole dlouho. Konečně jsme byli v sedle Col de Coperlac (cca 900 m). A teď mazat, ať stihneme 18. hodinu dojezdu! Zbývalo nám zhruba 20 kilometrů a hodina času. Říkal jsem si. teď to bude již stále klesat. Vše bude O.K.
K autobusu jsme dorazili s cca 10 až 15 minutovým zpožděním. Nic ke studu. Sláva. On u něj stejně nikdo nebyl kromě řidičů. Byli jsme první. Promptně jsme nasedli na kola a jeli koupit základní sadu kopačáků. Na sámošku jsme narazili na konci vesnici Meyrueis směr Gorges de la Jonte. Koupili jsme tři kopačáky, více jsme neuvezli. Omrkli čas zavírací doby, vrátili se k autobusu, vyložili kopačáky a jeli hledat vhodné místo pro bus na noc, kde by byla voda a bylo možno si udělat ohníček a hrát na kytary. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsme našli docela fajn místo v údolí potoka Bétuzon proti mírně otlučenému zámečku Roquedols. Voda byla 100 metrů a hlavně to byla na samotě. Když jsme se vrátili, bylo nás vícero o Reifovi, ostatním to trvalo podstatně déle. Kdekdo se hned rozjel pro kopačáky, ale už bylo zavřeno. Nějak jsme s Karlem blbě četli otevírací dobu. Neva, tři kopačáky musí na večer stačit! A stačily. Oheň byl, muzika byla a pár nás šlo spát poprvé pod širák. |
Začátek také O.K. byl. Silnice klesla až k vesnici Carnac téměř
o 100 výškových metrů. Jenže pak se narovnala. Ale nejenom narovnala, do cesty se nám
postavil další hřeben. Ne vysoký, ale hřeben. Co však bylo nejhorší, že místo
pohodové jízdy po rovině to byl boj s protivětrem. Ten byl krutý. Silák Karel nás táhnul,
ale závětří bylo trochu probelmatické, neboť vítr šel dost z boku. Přejezd planinou
- v této části dosti zalesněnou a kopcovitou zvláště po levé ruce - byl dřina.
Silnice vystoupala zhruba zase do 900 metrů, přehoupla se přes nenápadná hřebínek a v
dáli stoupala dál. To už jsme byli na té "správné", prázdné náhorní
planině. Protivítr vanul jako o život a silnice v dáli stále mírně stoupala. Fuj! V těchto
místech toho měl podle vyprávění kdekdo plné kecky. To už jsme s Karlem věděli, že
18. hodinu nestihneme, ale mazali jsme dál ve snaze dojet v čase, kdy se jako vedoucí zájezdu
nebudu muset kát za pozdní příchod. A pak jsme konečně byli na poslední hraně stoupání,
zhruba ve výši 1000 metrů. Daleko v zákrutách asi pět kilometrů před námi bylo vidět
Meyrueis, dole hluboko v kaňonu. Jenže kola nechtěla jet ani z kopce. Kvůli větru. V této
pasáži jsme konečně mohl Karla na chvíli vystřídat a mastili jsme to proti větru, co
to dalo. Rychlé pohledy říkaly: Škoda že není více času. Výhled do hluboké soutěsky
Jonte byly velice podmanivé. Třikrát škoda.