Silnice klesla na dno horského údolí u vesničky Camprieu. A odtud  už skutečně jenom stoupala stále se klikatící lesním porostem. Zde mne a Karla Z. dohonil autobus. Karel typicky našlápnul a mastil to s autobusem, takže jsem na oba rychlejší subjekty narazil asi po kilometru ve strategickém sedle Col de la Sereyrede (1299 m). Zde se lesy na chvíli rozestoupily, bylo vidět na jižní svahy hřebene Cévennes a kroutící se silničky stoupající/klesající kamsi do neznáma. Po  pivku jsme s Karlem v pohodě pokračovali nikam nespěchajíc. Před námi nikdo nebyl a času spousta. Silnice se rozšířila, jako kdyby tu chtěli stavět dálnici. A zase nebylo nic moc vidět kvůli okolním převážně bukovým lesům (jak v Říčanech). Teprve v úplném závěru přímo pod observatoří na samotném vrcholu Mont Aigoual lesy občas ustoupily a já mohl udělat aspoň nějakou fotku. S fotografováním to bylo v parku Cévennes trochu složitější. Hluboká  údolí  jsou krásná, ale nemají žádnou výraznou dominantu. Jsou trochu jako vejce vejci podobná. Proto objekt hodný fotoaparátu se hledá blbě.

Před předposlední otočkou na východním cípu vrcholu Mont Aigoual jsme si s Karlem povídali, že se nás zmocňuje hlaďák. Meditovali jsme, zda si dát pauzičku. Neměli jsme však chuť slézat z kola. Autobus už byl blízko. V té chvíli nás dostihli Hanka s Ivem. S blížícím se vrcholem stále více fičelo a na vrcholovém parkovišti, kde stál autobus, zrovna vlídno nebylo. Po rychlé návštěvě nejvyššího bodu vrcholu Mont Aigoual (1567 m) - věžičky observatoře - a rozhlédnutí do kraje, kde se plazí naši lidé, bylo nejlépe vlézt do autobusu. Tam bylo příjemně. Kdo to vydržel na větru, zůstal venku.