O cestě na hřebeny se dá říci pouze to, že je hnusně táhlá. Dá se aspoň koukat do kraje. Zjevně jsme jeli po silnici, kde trénuje spousta silničářů. Mnozí nás míjeli na cestě nahoru i dolů a stále jsme museli někoho zdravit. Nad vesničkou le Priel po táhlé zatáčce vnikla silnice do lesa, takže jsme zmizeli před sluníčkem. Pak už šlo jenom o to doklepnout zhruba dva kilometry do sedla Collet (946 m). Zde byla velmi sympatická restaurace, kterou jsme nemohli vynechat. Kávička musela být. Obhlíželi jsme terén, protože tudy pojedeme později ještě jednou, až se budeme vracet z vrcholu. No a pak se jelo dál. Dalším cílem bylo sedlo Col de l´Oeillon (1232 m), které jsme nevšímavě minuli a jeli až na vrchol, ať to máme za sebou. Zbývalo dorazit blbých 150 metrů. Následovalo sedlo mezi dvěma vrcholy a závěrečná asfaltka na vrchol Crét de Oeillon (1370 m). No a pak jsme tam byli, před branou dalšího ohrazeného prostoru. Ve Francii se snad na kopce nikde nesmí! Řešili jsme, jestli vyjet ještě na protilehlý kopec Cret de Bote? Se svými 1391 metry byl o 20 metrů vyšší. Rozhodovali jsme a rozhodovali. A hlasovali jsme, ve třech. Já vesele řekl, že je mi to šuma a nezvednu ruku ani pro jedno řešení. Hanka byla spíše proti a Ivo spíše pro. Aby nedošlo ke "sváru", tak jsem rychle dodal: Tak jedem. Vyrazili jsme a v úpatí kopce jsme narazili na značku Zone militaire a bylo po ftákách.

Takže kde je ta skvostná hřebenová cesta vedoucí přes několik vrcholů za sebou? Byla samozřejmě vedena přes vrchol Crét de Oeillon, kde už jsme jednou byli, ale nebyla zjevně pro kola - aspoň první část z nejvyššího vrcholu. Tak jsme se vrátili do sedla Collet de Doizieux (946 m) po silnici. Teprve zde jsme najeli na lesní cestu č. 3. Byla skvostná, široká, žádné zvraty převýšení, akorát plná šutrů, takže do občas pěkně drncalo. Míjela po východním úbočí vrch Chirat Rochat (1047 m). Do sedla Montvieux (827 m) pohoda. Za ním to bylo horší. Dokonce horší, než jsme mysleli. Pohodová široká cesta vedla kolem několika málo vesnických stavení na východním boku kopce. Díra se jmenovala le Banchet. Jenže ouha, cesta přes ní nevedla. Naopak vedla ostře nahoru, jenom kousek napravo od vrcholu Crét de Montivert (955 m). O té jsme si původně mysleli, že je cestou pouze pro pěšáky. Stoupání bylo ostré a dlouhé. A pak přirozeně následovalo ostré klesání v těžkém terénu. Cesta padala do ďolíku a přitom měl člověk před zraky snad ještě ostřejší výjezd na protilehlý vrcholek Crét de Baronnette (890 m). Závěr pod špičkou se snad ani vyjet nedal. Naštěstí cesta č. 1 uhnula na poslední chvíli vlevo a pokračovala mírně z kopce kamenitou úvozovou cestou. Teprve poté co zmizela v lese, nabrala velký spád. Ujet se to však dalo. V té chvíli jsme myslel na naše dámy a říkal jsem, tak tuhle část nebudou mít moc rády.

Objevili jsme se na asfaltové silnici a pokračovali podle červených šipek. Jenže ouha. Cesta stoupala, místo aby klesala. A stále zatáčela a zatáčela. To mně bylo divné. Takticky jsme udělali pauzu na jedné mýtině a jedli. Přestávky jsem využil a jel dopředu. A cesta stále zatáčela a zatáčela. Takhle se do sedla Col de Pavezin nedostaneme, vždyť my objíždíme hřeben a vracíme se.  Tak jsme se po jídle vrátili na poslední asfalt a tvrdě z kopce dojeli do sedla Pavezin, které prostě muselo být pod námi.