Massif Central 2003 / 11. den: závěr zájezdu

S větrem jsem opouštěl Speyer docela rychle. Do vybraného cíle bylo dalších deset kilometrů a já se rozhodl jet po zelené cyklistické značce "Kurpfalz route". Zabočil jsem mezi pole. Vedla tudy široká asfaltka plná cyklistů. Takhle špargl k obědu, to by bylo. Vyhlížel jsem dopředu, kde si ho dát. Od rána nás totiž po cestě provázely cedule, že je zrovna vrcholná sezóna chřestu. A probíhají tu všude šparglové hody. A pak jsem uprostřed polí zmerčil ceduli hlásající, že je nablízku. Když jsem se přiblížil stavení uprostřed polí, ukázalo se, že jde o  hospodu, kam se snad sjeli všichni Němci. Na kolech. Seděli u dlouhých stolů a dávali si špargl. Mělo to kouzelnou atmosféru. Ale bohužel ne pro mne. Jen jsem dosedl k stolu, abych si objednal, zjistil jsem, že jedna porce stojí 10,50 euro. Já měl s sebou pouze rovných deset. Že by tu uprostřed polí brali kartu, to jsem pochyboval.

Tak jsem se smutně zvedl a jel jsem dál. Vrátil jsem se na silnici, aby to rychleji ubíhalo. Za chvíli jsem již projížděl městečko Ketsch. Prohlédl jsem si zvláštní starý dřevěný most a pokračoval dál.  Za chvíli jsem zase míjel nádhernou zahradu se zámkem. Kurňa, co to je? Lidé vycházeli z brány po straně, ale dovnitř se tudy nemohlo. Hlavní vchod byl mimo hlavní silnici, na třídě plné restaurací. To bylo národa. To bylo pomalu jak při návštěvě Versailles. A taky aby ne. I z dálky vypadala zahrada kouzelně. Vstup nebyl drahý, ale s kolem se tam nesmělo a prohlídka byla téměř dvě hodiny. Trochu moc. Škoda, Schwetzingen si budu muset prohlédnout jindy.

Obrátil jsem směr. Do Heidelbergu jsem už nechtěl. Rozhodl jsem se jet k autobusu. Stejně jsem byl od něj daleko. Ale kudy? Mapka, kterou jsme měl v ruce,  byla problematická. Byly na ní fotografie okolních památek. Pod těmito fotografiemi ale nešlo mapu číst. Zakrývali pěkně velké kusy. Nabral jsem kurs na Hockenheim, jenže ten byl zrovna pod fotografií a já se záhy ztratil v lesích mezi železnicí a dálnicí. Občas jsem v lesích dojel na místa, kde cesty končily. Jednou mě "málem" z mostku smetla tlaková vlna rychlovlaku, ale já stále nevěděl kudy. Začal jsme se orientovat podle slunce. Vždyť já jedu blbě, já se vracím na Speyer! Tak jinudy.