Massif Central 2003 / 11. den: závěr zájezdu

Ale kam, když vůbec nevím, kde jsem? Nakonec jsem se rozhodl dojet do jakékoliv vesnice, aby se chytil. A tak jsem se nakonec šťastně objevil v Hockenheimu. Závodní okruh jsem nenašel, narazil jsem akorát na rozlehlá parkoviště. A pak jsem konečně zachytil na ceduli vesnici, kterou jsem měl na mapě - Reilingen. Byla kousek před St. Leonem-Rot, kterým jsme ráno priojížděli. Všechno bylo O.K. Občas jsme se honil se silničáři, kterých tu jezdilo spousty. Hej mi bylo do chvíle, než jsem za Rotem dorazil na velkou křižovatku a nevěděl, jak dál. Ani jeden směr mi nic neříkal. A já si v té chvíli  nemohl zaboha vzpomenout, ve které vesnici vlastně byly zaparkovány autobusy. Na mapce nebyla, to bych si vzpomenul. Zbytek cesty byl totiž opět schován pod reklamou na cyklistickou stezku Kurpfalz route. Rozhodl jsem se kroužit ve výseči mezi Bad-Schönborn a Weislochem. Zatočil jsem nejdříve k prvně jemované vesnici. Jenže výseč to byla moc veliká. U další vesnice nebyla žádná cedule, která by osvěžila paměť. Dál nejedu. Byl čas pro návrat ve výseči. Vyjel jsem ze silnice do terénu, protože jsem měl pocit, že tudy jsme ráno jeli. Ale nejeli. A pak jsem zahlédl  ženu s kolem a mapou.

Tak jsme se lámaně začali domlouvat, co to vlastně hledám. Jediné, co jsem byl schopen o cíli říci, že druhá polovina jména vesnici byla berg a že je to tady někde v okolí. Hahaha zasmála se žena a sdělila mi, že jsem docela daleko, že musím nejdříve do vesnice před sebou, tou projedu ve směru další vesnice, jejíž jméno mi ukázala na mapě a pak musím překonat kopec na obzoru. A hlavně mi řekla jméno té vesnice. Řekla mi tedy dokonce dvě jména, ale já si vzpomněl, že ta prává je Rauenberg. A tak jsem vyrazil do první vesnice na ráně. Jenže v té žádné pokračování na druhou nebylo. Nebo bylo, ale já  jej nebyl štonc najít. Tak jsem se zeptal názvem další ženy. Chvíli přemítala a pak k mému překvapení místo dozadu ukázala dopředu. Řekla mi, že musím jet přes vesnici  xy, pak přes tu s koncovkou berg, ale tu jinou a pak že už bude ta moje. Tak jsem nevěřícně vyrazil dopředu. Cesta  z hřeben spadla do údolí a před mne se postavila pitomá hradba kopců. No fuj! Naštěstí před první vesnicí na ráně byla odbočka doleva a na ní již moje zlatá cílová vesnice. Silnice nakonec do kopců ani nestoupala moc, neboť prorazila jakési sedlo položené níže. Projel jsem první "berg" a dorazil konečně do své. Jenže ještě najít, kde je autobus. Zcela zjevně jsem přijel úplně odjinud, než jsme jeli ráno. Já přijel z kopců a ne z rovin.