Dolomity 2004: 3. den - feráta Hans-Seyfert-Weg / Marmolada di Penia

Jde do tuhého

Na poslední den jsme připravili doslova a do písmene vrchol. 3343 metrů vysokou Marmolada di Penia. Nemělo jít vysloveně o lezecký zážitek, ferráta zvaná všelijak (také Hans-Seyfert-Steig) má označení střední obtížnosti. Její rizika však spočívají jinde než v lezení. Za prvé v počasí. Ve výši přes tři tisíce metrů už počasí dělá divy. Další komplikací je přechod přes ledovec. A třetí nenápadná a netušená, řidší vzduch. Díky předešlým debatám jsme byli pro pobyt na ledovci skvěle připraveni. Teoreticky. Prakticky jsme nadále tápali. Bohužel výcvik jsme na hotelu nedotáhli. Především majitel knihy o pohybu na ledovcích šel včas spát. No aspoň že nám pár rad dala Radka, která  si prošla ledovec na Elbrusu. Taky Petr M. dal něco k dobrému, i když asi prošel trochu jiným školením. Neva, koneckonců občanky všichni máme a ZŠ za sebou. To by v tom byl čert, abychom ledovec, který stejně nejspíše zaniká, nezvládli!

Lanovka, první sestup a Sot Vernel

Tentokráte jsme u jezera Fedaia vystoupili všichni. My ferrátisté jsme se na lanovku hrnuli. Někteří naši tradiční spoluferrátisté nás opustili a šli zdolávat ferrátu Trincée v pohoří Padon. Naše řady se ale rozrostly o jiné dobrodruhy. Ledovec lákal. Naskakovací a nechráněné koše nás vyvezly nad sjezdovkou až k chatě Fiacconi do výše přes 2600 metrů. Bylo zhruba 9:45. Začali jsme raději dříve. U chaty se bohužel začíná klesáním. Po nepříliš dobře vyznačené cestě západním směrem. Ztráta cesty není až takové neštěstí, protože terén - náhorní plošina - je poměrně dobře průchozí. Orientačním bodem je dolní kořen masívu, který má chodec před  očima, i když jej nemusí zpočátku vždy vidět. Vepředu šly holky a mašírovaly tak, že jsem čuměl. Já jsem se vlekl na konci, za mnou už se vlekla jenom Hanka a Vláďa K. Jak mravenečci jsme postupně míjeli ostroh a vcházeli do úzkého a zastíněného údolí Sot Vernel. První postupný cíl, sedlo Forc. di Marmolada bylo vidět hned. A taky dvě sněhová pole. Při stoupání se ukázalo, že to naše čelo jaksi přehnalo a tak jsem ty chudáky míjel jako solné sloupy podél stezky. První, krátké pole šlo přejít bez úvah. To byl jen rozbředlý sníh. U druhého už to bylo horší. Vytékající voda z ledovce tvořila hranu poměrně dost zledovatělou. Někdo mačky nasazoval, někdo ne. I proto, že je neměl. Pak nás minul Ital s rukama v kapsách (důležitý detail pro další vyprávění) a kráčel po ledovci ničeho si nevšímaje. A karty byly rozdány. Konec všem spekulacím. I bez maček to šlo.