Dolomity 2004: 3. den - feráta Hans-Seyfert-Weg / Marmolada di Penia

Hlavní ledovec

Teprve pod tímto skalním sestupem začal největší ledovec. Tedy ten s trhlinami. Němci se navázali do ledovcového družstva. My ne. Nebyli jsme jediní. Většina lidí od tohoto místa šla sólo. Na několika místech, které byly mokré, byl spodek nepříjemně zledovatělý a klouzalo to. Ale že by některé místo bylo vyloženě nebezpečné, to ne. Když se v horní části ledovce minou trhliny, celé pole se rozšíří, sníh ještě víc změkne, terén se trochu narovná a sestup je chvílemi i velmi příjemný. Po ledovci se dají pomalouši i pohodlně předbíhat mimo cestu. To jsme také činili, i když jsem si jednou sedl na zadek. Pro pohyb v ledovcové cestě jsem vymyslel vlastní sestupový systém. Nazval jsem jej: "Levá jede, pravá brzdí." Jinými slovy levá je stále ve skluzu jako lyžina a pravou patou je občas potřeba kopnout do svahu, když se to moc rozjede. Tímto způsobem jsem sjel bez problémů i některé hodně strmé úseky. Mělo to jedinou vadu. Pekelně od toho bolely nohy.

Konec dobrý, všechno dobré

Po dosažení kamenitých částí už byl konec všem rizikům, byť mezi šutry byl ještě nějakou chvíli led. Hanku R. jsem musel odtrhnout od dvou Čechů, se kterými vypadalo, že bude pod ledovcem klábosit až do setmění. Po dosažení lanovky jsme na ostatní nečekali. Byli jsme příliš daleko vepředu. Někde za námi ještě v ledovci byl Lukáš P. s Alenou, ale ostatní byli nejspíše ještě ve štěrbině. Nasedli jsme na lanovku, ke které se blížily skupiny Němců-začátečníků a padali dolů. Ani jsme se nezastavili v restauraci v chatě Fiacconi, kde údajně seděla vypečená skupinka kolem Marušky. A popíjeje víno na nás koukala. Mým cílem bylo totiž rychle dosáhnouti autobus a dát si české pivo. Poslední jsem vyzunkl na Marmoladě di Penia, kam jsem jednoho gambáče vynesl. V autobuse jich bylo dost. Když jsme drželi konečně plechovky v ruce, byly čtyři hodiny. Když tedy odečtu hodinu čekání na vrcholu a hodinu čekání na Němce v průrvě, udělali jsme okruh za čtyři hodiny. Je to vůbec možné? Když jsme byli na hadry.

U autobusu už držela pivo v ruce spokojená skupinka ferrátistů, která si velmi pochvalovala pochod ferrátou Trincée. Prý to nemělo chybu! Objednali jsme si další, protože naši stále nešli. Málem došlo i na třetí. Chvíli po páté se konečně začali toulat výletníci, kteří si jeli k ledovci aspoň čichnout. A chvíli po nich i zbytky z vrcholového družstva. Všichni došli zdrávi. I spokojení Fantovi, kteří už asi dávno zapomněli na entrée ve štěrbině.

Milá tečka

Před odjezdem nás zcela výjimečně čekaly ještě hotelové pokoje. Všichni se mohli osprchovat. A pak sejít na večeři. Poplatili jsme butylky červeného vína, při kterých jsme teoreticky poznali, jak se chovat na laně, došli k názoru, že kohereze neexistuje. Majitel nám nechal všechny kávy gratis a jelo se domů, opět dlouhou oklikou přes údolí Fiemme. Domů jsme dojeli o hodinku později, v sedm ráno. 

Nikdo však nebyl zraněn, zrušen, zničen, uondán. Proto také většina komentářů k akci byla velmi pochvalných. Prý to naštěstí tentokráte nebylo zcela v michalovském stylu. Náročné, ale jinak pohodička! Však uvidíte příště, papučáři!