Slovenský ráj 2004: 1. den - Prielom Hornádu
Než se dostanu k vylíčení první trasy, musím se zmínit o noci ve vlaku. Ta první (směr Slovensko) mívá vždy bouřlivější průběh než druhá (směr Praha) a tak vždy je něco hodno zaznamenání. Samozřejmě že ne popíjení - samoúčelné jako vždy. Za zmínku stojí entré Martina Dreslera s jeho pastou na obuv. Pajcoval boty. Samozřejmě že ženám. Mužům ani jednu. Fakt pak holkám netekla dovnitř voda. Posléze se ještě Martin ujal napájení lidí z malých lahviček vína, které si zcela samoúčelně kupé s vedoucími činiteli Voltku pořídilo u vagonmajstra. Však také druhý den ráno nebyl u mnohých zcela čisté mysli. To přirozeně skončilo doplňováním stavu ne zrovna nejlepšími tekutinami v restauraci u autobusového nádraží. Pak už šlo vše ráz naráz. Rychle jsme se zbavili zbytečné zátěže, především kytary, a okolo desáté nastal hromadný odchod od kempové restaurace. Ještě jsme stačili překvapeně zaplatit vstupné na tři dny do Slovenského ráje a dopředu vyrazila skupina, kterou bych pro zjednodušení reportážního líčení nazvat Pečovsko-Jelínkovská (Aleš byl mozkem a Jana komandérem). Za ní s odstupem - pravděpodobně vyvolaným nočním i ranním zocelováním - skupinka kolem vedení Voltku (ta měla pouze prázdné mozky a spoustu komandérů). Protože staronový reportér zůstal viset v té druhé, líčení trasy "Pečo-Jelínko boys" bude trochu skoupé. Tou začnu (na mapě červená linka). Z kempu Džurkovec vyrazila po žluté a přes Tomašovský výhlad došla až k Zelené hoře, kde se obrátila a po modré prošla celým Prielomem Hornádu zpět do kempu. Tato volba se ukázala výhodná, protože takto bylo možno projít Prielom Hornádu celý. Dělníci opravující cestu z tohoto směru lidi pouštěli. Z opačného ne. To potkalo druhou skupinku - viz rozpis trasy (časy jsou hrubě odhadnuty podle matných vzpomínek): |
