Slovenský ráj 2004: 1. den - Prielom Hornádu

Druhá skupinka také vyšla po žluté až k Tomašovskému výhladu, ale zde se spustila po zelené na dno údolí a šla kaňonem Hornádu od východu (na mapě modrá linka. Cesta to nebyla moc pěkná. Bylo mokro po deštích, který v pátek pokračoval (někdo si vzal pláštěnku, někdo mokl). Cesty byly podmáčené, kořeny a kameny nepříjemně kluzké. Cesta byla o hubu. První si ji rozbil Franta Š., který přehlédl díru v kovových hatích, noha mu sklouzla a rozbil si holeň. V průběhu dalších dní si nohy soustavně ničil a zároveň se je snažil leukoplastí udržet pohromadě. Franta s Helenou si totiž obuli turistické trepky, aby mohli čvachtat vodou potoků (Franta si vykoledoval občasnou přezdívku Čochtan a byl s Helenou zařazen do "brodivé sekce"). V takové obuvi dostávala chodidla zabrat na šutrech. Na druhé straně si oba průběžně umývali nohy, což ovšem mohlo ve svém důsledku přispět k tomu, že potoky Slovenského ráje byly prosté ryb.

Koukání do kalných vod Hornádu a hnusných zátok se sajrajtem skončilo pro druhou skupinku u můstku na odbočce ke Kláštoriskej rokline. Zde totiž probíhaly intenzívní opravy nejen mostku, ale také hatí-pltí a dělníci nás dál po proudu Hornádu nepustili. A tak jsme museli opustit řeku a pokračovat zmíněnou roklinou. Nucené opuštění trati nebylo všem proti mysli. V té době totiž fest lilo a tak vidina možnosti do hodiny dosáhnout restauraci byla příjemná. Teda pokud na Kláštorisku vůbec nějaká restaurace bude? Ne každý tomu věřil. Na začátku vchodu do rokliny jsme zjistil nepříjemný fakt, že jsem skončil roli fotoreportéra, neboť jsme si zapomněl dobýt baterie ve fotoaparátu. Proto je dokumentace Kláštoriskej rokliny více než chudá. Někteří členové skupinky "vedoucích prázdných mozků" byli tomu možná i rádi. Nemohl jsme totiž fotit, jak si občas někdo sedl na zadek. V polovině rokliny se objevila možnost opustit koryto a někteří plédovali za možnost dojít na vrchol pohodlnější cestou. Defétisty jsem ukecal a tak klouzali dál. Ale aspoň bylo na co koukat. Na konci rokliny si někteří nahlas oddechli. Přes Kláštoriskou louku bylo vidět, že reštaurácia tu je. A byla dokonce v prevadzke. Uvnitř seděla třetí skupinka, kterou bych nazval "brunďovskou". Kudy ta šla, nemám tušení. Ale Prielomem Hornádu asi ne..